Nejenom mezi lidmi, přicházejícími do Evropy z Blízkého východu, jsou nebezpeční džihádisté. Potenciální islámští radikálové mohou být i mezi dětmi, které se svým rodičům již narodily v Evropě.
Jak jsem si dnes přečetl v MF DNES v článku redaktorky Jany Šafaříkové (v elektronické podobě na iDNES v době publikování mého blogu tento článek zatím není), pro současné Německo přestavují kromě dospělých radikálních islamistů nebezpečí i děti z islámských rodin, vyrůstající odmala v zemi našeho západního souseda. Německá civilní rozvědka totiž ve své poslední zprávě varuje před dětmi či mladistvými, u kterých je vysoké riziko násilného chování nebo dokonce podílu na přípravě teroristického útoku. Takových dětí je dle této zprávy v Německu několik set.
Přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že například ve Francii, Belgii, Británii i některých dalších západoevropských zemích není tento stav o nic lepší. Západoevropské země tak bohužel sklízejí plody toho, co jejich politici v minulých letech zaseli. Nemám teď na mysli jenom německou kancléřku Angelu Merkelovou, i když ta se díky své abnormálně vstřícné politice vůči migrantům, přicházejícím do Evropy z Blízkého východu či severní Afriky, o tento stav rovněž významným způsobem zasloužila. Ale kořeny těchto problémů vznikly již dříve než v roce 2015 – v dobách, kdy některé západoevropské státy začaly s podporou politiky multikulturarismu, a zejména pak podporou takzvaného Arabského jara ze strany Západu v roce 2011.
Termínem Arabské jaro bývají označovány události, kdy v řadě severoafrických států propukla vlna povstání a revolucí, které v mnoha zemích vedly ke změně politických poměrů. Nejprve po celonárodních protestech abdikoval v lednu 2011 tuniský prezident, poté došlo k převratu v Egyptě, po němž byl svržen prezident Husní Mubarak, který v zemi pyramid vládnul přes 30 let. Revoluce se následně rozšířily i do dalších okolních zemí, jako například Alžírska či Sýrie, a vrcholem Arabského jara pak byl pád Kaddáfího režimu v Libyi, ke kterému nemalou mírou přispěla intervence vojsk NATO.
Když jsem přitom letos byl na dovolené v Egyptě, tak při výletu do Asuánské oblasti nám náš průvodce (zhruba 40 letý učitel angličtiny) říkal, že podruhé by se Egypťané již nejspíš “opít rohlíkem” nenechali. Za Mubaraka se totiž dle jeho slov převážné většině egyptských obyvatel žilo lépe než nyní a většina těch, která Arabské jaro v roce 2011 rozpoutala, je již dávno z Egypta pryč…
V Egyptě naštěstí došlo aspoň k tomu, že Muslimské bratrstvo, které zemi pyramid ovládlo po pádu prezidenta Mubaraka, bylo již v roce 2013 svrženo a postaveno mimo zákon. Mnohem horší je to ovšem v Libyi, kde od pádu Kaddáfího panuje naprostý chaos, je zde jedna z hlavních základen Islámského státu a co je pro Evropany nejhorší, od severolibyjských břehů vyplouvá v současné době do Evropy nejvíce lodí s muslimskými migranty, s kterými si nikdo neví rady.
Jak už jsem napsal výše, západní Evropa tak dnes v plné míře sklízí hořké plody toho, co její politici před několika lety zaseli. Přičemž jedním z těchto plodů jsou dnes i děti – džihádisté v Německu a v jiných západoevropských zemích.
P. S. Diskusi jsem pod článkem povolil, proč se zatím nezobrazuje, nevím...
14:18 Tak už je to v pořádku (asi bylo dnes i na systém moc velké horko...)
