Co stojí za propadákem ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu? Na to jsem se pokusil odpovědět v mém dnešním blogu.
Hlavním poraženým ve volbách do Evropského parlamentu byla jednoznačně Česká strana sociálně demokratická. Zatímco před 5 lety dostala ČSSD v evropských volbách od voličů 14,17 % hlasů a získala tak 4 mandáty, letos ji volilo jen 3,95 % přišlých voličů a v Evropském parlamentu tak nebude nyní sedět ani jeden její poslanec. Co stojí za takovým propadem této ještě vcelku nedávno nejsilnější politické strany u nás?
Mnozí možná namítnou, že ČSSD „sklízí ovoce“ za to, že před rokem neposlechla hlasy těch, kteří ji varovali před vstupem do společné vlády s Andrejem Babišem. Jak známo, ČSSD se nakonec na základě vnitrostranického referenda rozhodla utvořit vládní koalici s hnutím ANO, které sněmovní volby v roce 2017 suverénně vyhrálo, přičemž jejich vláda je navíc v Poslanecké sněmovně postavena na toleranci KSČM. Současná vláda sice dle mnohých analytiků či politických komentátorů dělá řadu věcí, které tradiční voliči ČSSD oceňují (například zvyšování penzí, více peněz do zdravotnictví či školství, návrat k proplácení nemocenské i v prvních 3 dnech nemoci…), jenže problém je prý v tom, že za všechny tyto úspěchy obvykle nesklidí u voličů ovoce ČSSD, ale Babišovo ANO.
Že v politickém marketingu vedení ČSSD již řadu let zaostává za Andrejem Babišem minimálně o parník, o tom není pochyb. Ovšem v posledních volbách, konaných minulý víkend, se volilo nikoliv do parlamentu českého, nýbrž do toho evropského. Tudíž, většina voličů vcelku logicky nevybírala stranu podle toho, zda moc či málo kladou její politici důraz na sociální stát, zda jsou pro rovnou či progresivní daň, ale především dle toho, jaký je jejich postoj ke sjednocené Evropě. A v zahraniční politice je ČSSD dosti proevropská, zatímco řada jejích voličů má k Evropské unii postoj spíše kritický. Sice na rozdíl například od SPD či Svobodných nepožadují vystoupení z EU, ale přílišná centralizace z Bruselu či Štrasburku jim příliš pochuti není. Přičemž typickým příkladem až příliš proevropského sociálního demokrata je současný ministr zahraničí Tomáš Petříček. Jak už jsem zde nedávno napsal v jednom dřívějším blogu, pan Petříček během svého krátkého působení ve vládě sklidil na řadě míst velkou chválu, vesměs však od lidí, kteří ČSSD nejspíš nikdy nevolili, a ani volit nebudou…
Další, co nejenom dle mého názoru ČSSD před evropskými volbami poškodilo, bylo „zaříznutí“ jejich ministra kultury Antonína Staňka. Na toho se vznesla vlna kritiky poté, co odvolal před měsícem a půl z funkce ředitele Národní galerie Fajta a ředitele Muzea umění v Olomouci Soukupa. Detailní rozbor této kauzy by byl na samostatný blog, tak se pokusím shrnout jen to nejpodstatnější. Staňka za odvolání šéfa Národní galerie kritizovaly především umělecké kruhy a vcelku logicky i opoziční politici. Vedení ČSSD prvně Staňka hájilo, premiér Babiš mluvil o tom, že jde o vnitřní záležitost ČSSD, a nevypadalo to, že by pan Staněk o křeslo ministra kultury měl přijít. Jenže pak první místopředseda ČSSD Roman Onderka veřejně prohlásil, že by Staněk odvolán být měl. Ministrovi kritici tak vcelku logicky vycítili šanci, tlak na jeho odvolání se stupňoval, až ho nakonec přestal hájit i předseda ČSSD Hamáček, a dle všeho Staňka přinutil k tomu, aby sám podal demisi. Že se tak stalo necelý týden před evropskými volbami, považuji ze strany ČSSD za naprostý politický amatérismus.
Problémy, které Staňkovo „zaříznutí“ straně přinesly, navíc zdaleka nemusí být u konce. Jak známo, prezident Miloš Zeman předevčírem ministrovu demisi nepřijal. Zdůvodnil to vcelku logicky tím, že „Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ (viz odkaz zde) Předseda ČSSD na Zemanův krok zareagoval tak, že požádal premiéra, aby Staňkovo odvolání navrhl prezidentovi on. Tomuto návrhu sice Zeman dle výklady Ústavy vyhovět musí, ovšem druhou věcí je, za jak dlouho tak učiní, a zda bude ochoten jmenovat Staňkova nástupce, navrženého ČSSD.
A to vůbec není jisté, zvlášť když se zde ČSSD dopustila dalšího politického diletantství. Pokud šlo něco Staňkovi oprávněně vytknout, tak to byla především skutečnost, že v oblasti kultury před příchodem na ministerstvo nikdy nepracoval a jeho jmenováním chtěl zřejmě Hamáček získat hlasy spolustraníků z Olomouckého kraje při letošní volbě předsedy ČSSD. Ačkoliv na tuhle skutečnost mnozí oprávněně poukazovali, nyní Hamáček opakuje stejnou chybu: na Staňkovo místo totiž navrhl Michala Šmardu, který zrovna tak jako jeho předchůdce žádné zkušenosti s řízením kultury ani s vysokou politikou nemá, a jeho hlavní „kvalifikací“ je to, že se jedná o místopředsedu ČSSD. Jinými slovy: „trafikanta“ v čele resortu kultury má nahradit další „trafikant.“
Pokud bude strana stále rozhádaná jako dosud a vedení ČSSD bude dělat takové amatérské chyby jako v kauze Staněk i nadále, je hodně pravděpodobné, že svůj propadák z evropských voleb zopakuje i v příštích sněmovních volbách. A to už by pro tuto tradiční politickou stranu nejspíš mělo mnohem fatálnější následky…
