Přispěli soudci pražského městského soudu svým výrokem k objasnění toho, jak mají vládní politici v době krize pandemie koronaviru postupovat, nebo naopak do situace vnesli ještě větší chaos?
Čtvrteční rozhodnutí pražského městského soudu zrušit některá opatření, vydaná ministerstvem zdravotnictví za účelem boje s pandemií koronaviru, se vcelku logicky stalo námětem pro řadu politických komentářů i diskusních pořadů v našich sdělovacích prostředků. I zde na iDNES se tomuto tématu kromě mě věnovala řada jiných kolegů blogerů.
Někteří to vidí podobně jako já v mém minulém blogu, jiní jsou naopak toho názoru, že rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo správné a potřebné, neboť i v době, kdy je kvůli hrozbě nákazy virem Covid-19 vyhlášen nouzový stav, je třeba na prvním místě ctít právo a řídit se platnými právními předpisy. Nebudu se zde pouštět do „filozofických“ úvah typu, zda striktní dodržování právních předpisů má být například nadřazeno i záchraně lidských životů či péči o zdraví občanů. Spíše se pokusím zamyslet nad tím, zda soudci Městského soudu v Praze svým ve čtvrtek proneseným výrokem přispěli k objasnění toho, jak má vláda v době krize typu pandemie postupovat, nebo naopak do situace vnesli ještě větší chaos.
A s ohledem na to, co jsem měl možnost během uplynulých tří dnů postřehnout, se spíše přikláním k tomu druhému. Názorně to například ukázala hádka mezi ministrem vnitra Janem Hamáčkem a poslancem za STAN Janem Farským při pátečních Událostech na TV Nova. Pro ilustraci zde část jejich debaty ocituji:
Hamáček: "Podle soudu, který zrušil nařízení ministerstva zdravotnictví, musí být opatření přijata na základě krizového zákona, který je možný jen v nouzovém stavu. Pokud by Sněmovna nouzový stav neprodloužila, všechna opatření by s jeho koncem rovněž skončila.“
Farský: "Já jsem četl rozsudek a ten říká, že v nouzovém stavu má rozhodovat vláda, a ne přehodit rozhodování na ministerstvo zdravotnictví. Pokud by ovšem nouzový stav skončil, rozhodovat ministerstvo zdravotnictví může."
Hamáček: "Já bych panu poslanci doporučil, aby si přečetl ten rozsudek. Soud jasně říká, že opatření, která vláda přijala jsou tak zásadní, že není možné je dělat podle standardního zákona. Musí se postupovat podle krizového zákona, který může fungovat jen v nouzovém stavu." (viz odkaz zde)
Kdo tedy má v tomto případě pravdu? Hamáček je aktuálně šéfem Ústředního krizového štábu, Farský zase má na rozdíl od Hamáčka vystudovaná práva… Ovšem ani samotní právníci se na tom, jak závěr pražského městského soudu v souvislosti s potřebou prodloužení nouzového stavu (o který bude vláda žádat Poslaneckou sněmovnu zítra) číst, neshodnou. Jak je v článku, na který dávám odkaz, zmíněno, zatímco například advokát Pavel Kolosár se domnívá, že prodloužení nouzového stavu v souvislosti s možností vlády přijímat či naopak uvolňovat restriktivní opatření kvůli koronaviru nutné není, advokát Jan Černý je názoru přesně opačného.
Obdobné je to i s názorem na jinou věc, o které se v souvislosti s výrokem pražského městského soudu mluví: zda a jakým způsobem je stát povinen odškodňovat podnikatele a OSVČ, kteří kvůli vládnímu nařízení museli dočasně zavřít své obchody či provozovny. Řada lidí argumentuje tím, že pokud tak bylo či bude učiněno podle krizového zákona, je tato povinnost zřejmá. Je to ale opravdu tak jasné?
V bodě 1 paragrafu 36 krizového zákona je totiž konkrétně napsáno: „Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“
Fajn, ale co všechno zde je a naopak není pod termínem „škoda“ myšleno? Asi se všichni shodneme na tom, že když by například došlo k situaci, že by stát na základě krizové situace někomu zabavil auto a vrátil mu ho poškozené, tak by pak byl povinen majiteli příslušnou škodu uhradit. Ale je tím opravdu myšleno i to, že je stát povinen odškodnit i majitele obchodu, který musel mít kvůli vládnímu nařízení, přijatému dle krizového zákona, zavřeno, případně kosmetičku, která nemohla provozovat své služby? A pokud ano, vyplývá z příslušného paragrafu, zda těmto lidem má stát uhradit jen část fixních nákladů nebo veškerý ušlý zisk?
Upozorňuji, že nejsem právník a jde o můj laický pohled na věc. Ovšem vcelku pochybuji o tom, že i tady se samotní právníci shodnou na jednoznačném výkladu. Je proto otázkou, zda se tříčlenný senát pražského městského soudu v čele se soudcem Štěpánem Výborným měl takovou závažnou věcí, která může mít v brzkém době vliv na životy mnoha obyvatel ČR, vůbec zabývat, a neměl ji raději ponechat Ústavnímu soudu.
