Česká biatlonová reprezentace se nezúčastní finálových závodů Světového poháru, které se uskuteční příští víkend v ruské Tjumeni. Převážná většina ostatních reprezentací však do Ruska pojede.
Je rozhodnutí představitelů Českého biatlonového svazu nevyslat naše reprezentanty do Ruska správné a charakterní, nebo jde z jejich strany jen o zbytečné politické gesto? V odpovědi na tuto otázku se zcela jistě se všemi čtenáři neshodnu, přesto se na ni pokusím v tomto blogu odpovědět dle vlastního přesvědčení.
I ti, kteří se o sport zajímají jen okrajově, nejspíš zaregistrovali, že někteří čeští biatlonoví reprezentanti, konkrétně Michal Šlesinger a nejlepší česká biatlonistka posledních let Gabriela Koukalová (v letošní sezóně kvůli vleklým zdravotním problémům bohužel nezávodící) patří k těm, kteří požadují, aby kvůli mnohým dřívějším dopingovým skandálům byli ruští biatlonoví reprezentanti co nejpřísněji sankcionováni. A jelikož k největším „bojovníkům za čistotu sportu“ patří i šéf biatlonového svazu Jiří Hamza, není rozhodnutí české reprezentace nezúčastnit se závodů v Tjumeni až tak překvapivé.
Řada lidí jejich rozhodnutí nepochybně ocení a bude prohlašovat, že takové gesto je zcela na místě, přestože čeští reprezentanti kvůli bojkotu závěrečného podniku Světového poháru mohou v Poháru národů klesnout až na 11. místo, což by pak pro příští sezónu znamenalo snížení počtu závodníků, oprávněných v Světovém poháru startovat. Dnes jsem se navíc zde na iDNES dočetl, že rozhodnutí bojkotovat závody v Rusku kritizuje hlavní partner české biatlonové reprezentace, firma Hamé (byť tedy dle toho, co je napsáno v odkazovaném článku, chce tato potravinářská firma sponzorovat české biatlonisty i nadále). Když jde o tak důležitou věc, jako je boj proti dopingu, tak není příliš podstatné, že naši reprezentanti kvůli tomu skončí v celkovém pořadí Světového poháru o něco hůř, řeknou nejspíš tihle lidé.
Fajn. Trochu problém je ovšem v tom, že kromě nás do ruské Tjumeni nepojedou z ostatních týmů pouze USA a Kanada. Přičemž těmto dvěma biatlonovým reprezentacím se v letošní sezóně daří tak málo (například na olympiádě v Pchjongčchangu neskončil ani v jednom individuálním závodě žádný americký či kanadský biatlonista ani jednou do 10. místa), že si dost možná většina biatlonových fanoušků ani nevšimne, že v Rusku nezávodí. Naopak všechny biatlonové velmoci, kterými jsou například Německo, Norsko, Itálie či Francie, do Tjumeni pojedou. A světe div se, do Ruska pojede i ten, který byl v našich médiích vždy označován jako hlavní a nesmiřitelný bojovník proti ruskému dopingu, francouzský biatlonista Martin Fourcade. Kdyby totiž závěrečné závody bojkotoval, připravil by se tím o možnost bojovat o celkové prvenství v letošním Světovém poháru (v minulosti získal Fourcade tohle prvenství již šestkrát).
Rozhodně jako sportovní fanoušek neříkám, že by se na boj proti dopingu mělo rezignovat. Otázkou ovšem je, zda princip kolektivní viny, uplatňovaný v poslední době vůči ruským sportovcům, je správný. Vždyť například Mezinárodní olympijský výbor zakázal účast na letošní olympiádě celkem 45 ruským sportovcům, včetně těch, kterým nikdy doping prokázán nebyl. Patřil k nim například i biatlonista Anton Šipulin, který má v této sezóně vynikající formu, kterou minulý víkend potvrdil prvním a třetím místem na závodech Světového poháru ve Finsku.
Z těchto důvodů vidím rozhodnutí českých biatlonistů nezúčastnit se závodů v Rusku spíše jako poněkud zbytečné politické gesto. Ale samozřejmě ho jako sportovní fanoušek respektuji a fandit jim kvůli němu určitě nepřestanu.
