Včera večer jsem při procházení zpravodajských serverů narazil na Idnes na článek s titulkem „Psycholožka: Klasická škola tvoří nesvobodné lidi závislé na autoritách.“ Jako učitele mě takový titulek samozřejmě zaujal.
Tak jsem článek (odkaz na něj je zde) ihned otevřel a přečetl si obsáhlý rozhovor s psycholožkou Janou Nováčkovou. A co jsem se dozvěděl zajímavého a podnětného? Bylo toho spousta…
Paní Nováčková hned při odpovědi na jednu z prvních otázek redaktorky Idnes mluvila o tom, že klasické školy dle ní nerespektují základní biologické předpoklady dětí a tak všechny děti musí vstřebávat stejné učivo, stejným způsobem a stejným tempem. Přestože každé dítě potřebuje odlišný přístup.
Myšlenka bezpochyby zajímavá, která jistě má i něco do sebe. Akorát bych od paní Nováčkové potřeboval poradit, jak mám takový individuální přístup například aplikovat, mám-li ve třídě při hodině informatiky někdy až 25 studentů? A zvláště, jsou-li to studenti netechnického oboru, kteří si s počítačem ne vždy rozumí tak, aby každý úkon zvládli bez pomoci učitele? Možná bych mohl zkusit zajít za vedením školy, zda bych nemohl dostat pro výuku informatiky k dispozici 2-3 asistenty. (Po zavedení takzvaného inkluzivního vzdělávání je pravda ministerstvo školství školám slibuje, ale to asi jen v případě, že do třídy budou začleněny děti s výrazným zdravotním postižením…) Asi by mi byla položena zcela logická otázka: kde na ty asistenty škola vezme peníze tak, aby je mohla odpovídajícím způsobem zaplatit? A na takovou otázku bych prostě nebyl schopný odpovědět a předpokládám, že by to pravděpodobně nedokázal ani kterýkoliv můj kolega na kterékoliv jiné škole v ČR. Takže nic…
Ještě zajímavější mi však v rozhovoru přišly pasáže, kde se paní psycholožka vyjadřuje k trestům – tedy ne k těm zakázaným fyzickým, ale na mysli má zřejmě tresty v podobě zadání mimořádného domácího úkolu, zpracování referátu, udělení třídní důtky, atd. Zde konkrétně paní Nováčková uvádí: „Jakékoliv tresty jsou nefunkční. Většinu dětí trestem zastrašíte a tak udělají i to, co by jinak udělat nechtěly.“ A k mému mírnému údivu paní Nováčková ve školách kritizuje nejen tresty, ale i pochvaly. A doslovně říká: „Odměna nebo pochvala dělá totéž co trest. Signalizuje odměňovanému, že věc, kterou dělá, sama o sobě nemá valnou hodnotu, proto ho k ní musí přimět odměnou nebo trestem.“
Tak nevím… Mám se začít radami této paní psycholožky řídit? Budu tedy nechávat žáky dělat jen to, co sami chtějí. V některých případech to ovšem dopadne tak, že celé 2 hodiny stráví na facebooku, když je i tato činnost omrzí, tak snad to zachrání aspoň počítačové hry. Já jako učitel to budu mít zcela v pohodě, přípravy na hodinu nebudu muset dělat prakticky žádné, o opravování testů ani nemluvě. Měřítkem úspěchu by mohlo být třeba to, kdo z žáků získá na facebooku nejvíce virtuálních přátel… Jenže co potom, až žáci školu dokončí, při troše štěstí se jim podaří projít úskalím státní maturity a nastoupí do praxe? Dopřeje jim jejich budoucí zaměstnavatel také takovou volnost a nechá jim také možnost, aby si při plnění pracovních úkolů sami vybrali, co chtějí dělat a co nikoliv?
Také nevím, zda se někdo tak jako paní psycholožka domnívá, že v zaměstnání budou všichni tito budoucí absolventi natolik uvědomělí, že je nebude muset nikdo motivovat finančními či jinými bonusy pro podávání odpovídajících pracovních výkonů. Já tomu zkrátka nevěřím, ale mohu se samozřejmě mýlit…
