Blížící volba prezidenta a diskuse nad komunistickou minulostí některých kandidátů ukazuje, jak nelze uniknout své historii. Opět se vyplavuje bolestná minulost naší historie, kterou jaksi ne a ne uchopit. Proč je komunistická minulost obou nejžhavějších prezidentských kandidátů tak problematická? Asi nemá smysl opakovat teze o zrůdnosti komunistického režimu, o tom, že má na svědomí více životů než fašismus, že… atd. O komunistech vím své i díky problémům, které zakusila rodina i mnozí přátelé, kteří většinou nesklonili záda, ale o tom zde psát nechci.
Myslím, že celý problém nastal již dávno a současné diskuse jsou jen jakýmsi vyvrcholením.
1. Možná jste četli knihu „Spravedlnost, nikoli pomstu“. E. Wiesethal popisuje a vysvětluje, proč a jak se snažil dohnat představitele hitlerovského Německa, kteří měli na rukou krev svých obětí před soud. Je přesvědčen, že stát (tedy je-li demokratický) by měl dbát o to, aby se tyto – někdy doslova lidské zrůdy, dostaly před spravedlivý soud. Soud potom nemá a nesmí být v rukou „ulice“ (rozuměj – rozběsněného lidu), která po revoluci věší kde koho, protože pak se nejedná o spravedlnost, ale pomstu. Wiesethal popisuje, jak mu mnohokrát německá a rakouská státní byrokracie bránila v dopadení zločinců, ale někdy byl úspěšný. Smyslem jeho „lovu“ bylo nejen předat nacisty soudům, ale též skrze rozhodnutí soudů ukázat, že nacismus byla zvrácená ideologie nad kterou prostě nelze jen tak mávnout rukou. O zvrácenosti nacismu i díky jasnému odsouzení alespoň některých nacistických pohlavárů, dnes nikdo nepochybuje. K něčemu podobnému nejen u nás, ale např. ani v líhni komunismu v Rusku po revoluci nikdy nedošlo (tam může být bývalý člen KGB dokonce prezidentem). Nešlo o to se mstít, ale skrze odsouzení některých představitelů říci – nikdy více, to co jste dělali, bylo zlé, a proto zasloužíte potrestání, resp. spravedlnost. Pokud k tomu není či nebyla vůle, síla, potom tím je a bylo vlastně řečeno, že co se komunismu týká, až o tak strašnou ideologii nejde a nešlo… Dobře to vystihl J. Bezděk, který při příležitosti odhalení pomníku obětem komunismu v roce 2004 řekl: „Zdá se, že političtí vězni mají smůlu na své prezidenty. Asi zapomněli na to, že vyrovnání se s komunistickou minulostí se nejen nekonalo, ale ani nezačalo. Vždyť ti, kdo nás za bolševika soudili, nás zase stíhají a kriminalizují“.
2. Součástí našeho politického koloritu (žel) se stalo, že mnozí současní čelní představitelé byli členy KSČ a nijak to nevadí, ani nevadilo ve výkobu jejich funkce. Nevím o žádném podobném klipu na adresu nějakého politika, který by připomínal klip T. Hanáka. Nerozumím tomu, proč se neprotestovalo dříve. Někdo řekne, že nyní se jedná o volbu prezidenta. To ano, ale i jiné ústavní funkce jsou velmi důležité a v našem systému dokonce důležitější a proto by se i na ně měla vztahovat stejná – v tomto případě vysoká morální kritéria. Zde platí to co v předešlém bodě – schvalováním nebo i lhostejností vůči komunistické minulosti mnohých, se komunismus vlastně legitimizoval, což je hodně smutné a možná i nebezpečné. Dnes pláčeme nad rozlitým mlékem… zároveň neměříme stejnou mírou. U někoho komunistická minulost vadí, u někoho nikoli. Má-li vadit, pak ale u všech klíčových politických funkcí!
3. Je-li komunismus zvrácená a pokleslá ideologie ve své samotné podstatě, potom je třeba, abychom řešili nejen minulost toho kterého kandidáta, ale i budoucnost – konkrétně jak moc je dotyčný ochoten ve svém úřadě spolupracovat s komunisty. Pokud s nimi „nemá problém“, jsou pro něj „normální součástí současného demokratického režimu“ atd. potom kladu otázku, zda je správné, aby se takovýto člověk dostal na hrad. Ano, komunisté jsou dnes jiní než dříve, ale co jiného jim zbývá? Nic – pokud chtějí být v parlamentu. Navíc nevíme, co s nimi udělá moc, kterou zatím nemají. Chápu ale – byť se mi to příčí, že při honění (nejen) prezidentských hlasů jde a v minulosti u některých šla, co se kompromisů s komunisty týkalo, morálka stranou. Zde bych uvedl citát P. Johnsona: „Profesionální politik vidí stát pod zorným úhlem hlasů, normální člověk pod zorným úhlem spravedlnosti.“
Přál bych si, aby v čele tohoto státu stáli lidé, kterým více než o hlasy půjde o tuto zemi. Snad takové najdeme, aniž bychom museli volat Blanické rytíře.
Na závěr slova G. Santayany: „Ti, kteří zapomínají na svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji znovu zopakovali.“
