Konec války, dvě diktatury a otázka viny

Krátce po druhé světové válce napsal německý filosof Karl Jaspers knihu Otázka viny. Jaspers se v této knize vyrovnává s fenoménem viny svého národa.

Zároveň myšlenky tohoto myslitele se zdaleka netýkají jen Němců po druhé světové válce a jsou nadčasová i pro nás, kteří jsme prožili komunismus a pokud jsme přímo nekolaborovali tak jsme alespoň mlčeli. Jaspers definuje čtyři kategorie viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou.  Pod kriminální vinu zahrnuje přímou účast na zločinech a porušování zákonů. Politickou vinu vidí u politiků a politických institucí, stejně tak jako u organizátorů masové nenávisti. Zároveň ale se od této viny nelze oprostit, pokud jsme s těmito činy jako občané souhlasili, byť jsme je sami nevykovávali. Morální vina má co do činění s tím, že jsme byli vůči násilí loajální a občansky poslušní, tedy že jsme se násilí aktivně nepostavili. Patří sem „život v masce“ a „souputnictví“ – vina plynoucí z účasti na vnějších projevech loajality vůči režimu za účelem osobních výhod nebo vyhnutí se nebezpečí. Metafyzická vina pak pramení ze skutečnosti, že jsme zůstali naživu a že jsme neudělali dost proto, abychom zachránili ty, na kterých byli páchány politické nebo jiné zločiny. Cituji: "Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen." Zároveň se s touto vinou často setkáváme u těch, kdo přežili koncentrační tábory.

V knize Tekuté zlo, Bauman a Donskis navazují na Jasperse a píší, že „největší zosobnění etiky viny byla morální tour de france německého kancléře Williho Branda, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté u Jad vašem (světové centrum pro výzkumu, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli) – v obou případech se jednalo o hrdinský a ušlechtilý čin veřejného pokání před světem za zločiny a hříchy svého národa.“ Za připomenutí stojí i omluva německého prezidenta J. Gaucka v Lidicích. Autoři knihy Tekuté zlo píší: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě W. Brandta, porušuje hobbesovský model státu – státu, který nikdy neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“

V poslední době jsme byli svědky vyostřené diskuse okolo odsunu památníku maršála Koněva a zásluhami Rudé armády na osvobozování naší země. Problém je ale poněkud složitější a souvisí právě s otázkou viny a omluvy. Rudá armáda nepochybně měla významný podíl na osvobození naší země, zároveň to byla Rudá armáda, která odvlekla na konci války tisíce našich občanů do Gulagů. Stejně tak to byl Sovětský svaz, který po válce v naší zemi podporoval a organizoval stejně zločinný režim, jako byl režim nacistický. Rozdíl oproti Němcům byl a je v tom, že Sověti se neomluvili, stejně tak komunisté. Ještě jednou Bauman a Donskis: „Dokázali bychom si představit, jak vůdce Sovětského svazu vyjádří omluvu za odporné zločiny a zavrženíhodné chování svého vojska, vládnoucích představitelů a státní mašinérie? Dokázali bychom si představit, že jakýkoli vůdce dnešního Ruska nabídne omluvu státu, jehož existenci podrýval, nebo dokonce zničil? Odpověď je zcela jasná – ne.“

Rusko se neomlouvá a nikdy se omlouvat nebude. Snad i proto je doposud Stalin vnímán jako jeden z největších Rusů (Je nemyslitelné, že by takto dopadl v Německu Hitler). A právě proto, že se Rusko neomlouvá, není jeho představitelům dáno ani vidět vinu, kterou jejich národ nese. V Rusku – mimo disidentské kruhy, neexistuje dílo podobné Jaspersově Vině, tedy dílo, které by bylo doporučováno v Rusku ke čtení jako snaha vyrovnat se z historickou vinou Ruska třeba jen v minulém století.

Vyznání vin nemůže vrátit životy, ale může vyjádřit lítost, distancovat se od zločinů minulosti a může je veřejně prohlásit za nepřípustné. A to není málo. Vyznání vin není slabost, ale síla. Naopak zamlčování a bagatelizování zločinů – často od těch, kteří vypadají jako silní, slabostí je.

Budeme si připomínat konec světové války, zároveň konec jedné diktatury a třeba dodat i pozvolný nástup jiné diktatury. Potomci jedné z nich vinu svých předků nebagatelizují, potomci druhé diktatury si vinu nepřipouští. A snad i proto je dnešní Rusko na rozdíl od Německa stále do velké míry diktaturou. Aby se něco změnilo, muselo by dojít k vyznání… vin. Jak jednoduché a jak těžké zároveň.

Nezbývá než doufat, že nás rudá diktatura podruhé nepohltí a že její pohrobci se nikdy více nedostanou k moci. Oni totiž pojem viny neznají, proto nelitují a protože nelitují, budou to, co dělali jejich předchůdci, klidně opakovat.