Nosil jsem pionýrský šátek, mám se za to stydět? Nestydím se....

Slibuji dnes přede všemi, jako Jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná....

Znáte tento slib? Je to jeden z mnoha slibů, které jsem kdy veřejně složil a díky němu jsem se stal Jiskrou! Blížily se mé sedmé narozeniny, s různými úspěchy či neúspěchy jsem studoval první ročník Základní školy, dokázal jsem si zavázat tkaničky a ovládal jsem celou abecedu. Zbožňoval jsem Cestu do pravěku a k smrti jsem se bál bezhlavého jezdce.... A najednou jsem stál před Památníkem osvobození v našem městě a skládal svůj první slib!

Bylo to opravdu velmi slavnostní, všude kolem byla spousta lidí, byli tam rodiče, vedení Národního výboru, učitelé, čestný občan města a vedle mne stála jedna hezká spolužačka! Byl to opravdu zážitek!

Býti Jiskrou znamenalo mnoho povinností! Jiskra musela býti čestná, hodná a připravovala se na kariéru Pionýra! Asi jsem byl čestný a hodný, neboť jsem se po čase Pionýrem opravdu stal! Opět zde byla slavnostní chvíle, znovu jsem stal před VIP publikem a předseda MNV mi uvázal pionýrský šátek... Zahráli hymnu a já, což byla povinnost, salutoval! Připadal jsem si tak dospěle!

Co bylo potom? Vlastně nic zvláštního, chodil jsem dále do školy, dostával špatné známky z diktátů a docházel jsem na pionýrské schůzky. Ano, chodil jsem na pionýrské schůzky! Náš oddíl byl zaměřený na poznávání a ochranu přírody. Vyráběli jsme ptačí budky a sledovali jejich obsazenost, monitorovali jsme výskyt raků v místním potůčku, sledovali stavy vodního ptactva na blízkých rybnících, čímž jsme pomáhali (velmi rádi) našemu vedoucímu s diplomovou prací, účastnili jsme se přírodovědných soutěží, tábořili v lese, plnili bobříky (ano, ty Foglarovy bobříky) a dokonce jsme si vyřezali totem! Ale co bylo hlavní, bavilo nás to!

Dnes čtu jen články o tom, že Pionýrská organizace jen sloužila KSČ, že Pionýři byli vychováváni jen k tomu aby stáli čestnou stráž před hroby Neznámých vojínů, vítali s pugéty na nádražích hrdiny socialistické práce a dopisovali si s Pavkou Korčaginem.

Naše politika (dokonce i naše šoubysnysové nebe) se naplnila disidenty, kteří už v raném dětství znali svůj politický názor a odmítli býti Pionýry! A dnes se tím chlubí a berou to jako skvělé doporučení k budování své kariéry! Ale co dělali oni nepionýři v pátek odpoledne? Co dělali o víkendech a jak trávili prázdniny? Četli samizdaty a připravovali změnu režimu? Asi ano, ale já jsem rád za to, že jsem se něco naučil (přesto, že to bylo v Pionýru), že jsem se nenudil a že jsem prožil vcelku hezké dětství!

A nic na tom nemění ten rudý šátek ani pravidelné „skupinové shromáždění". Vždyť to všechno stejně řídili ti, kteří se od toho dnes nejvíce distancují.... Přeji hezký den.