Vždy když vidím film

nebo čtu článek o době totality, vždy mě znovu překvapí jak upravený a zkreslený může být pohled na dobu starou nějakých cca 20 let a napadá mě jaké jsou potom asi nepravdivé a nesmyslné naše představy a popisy dob starých 100, 200, 300 neřku-li více let.

Moje pinýrská minulost

V dětství jsem v pionýru nebyl, dokonce jako jediný třídy. S kluky jsme měli partu a sobčasným dohledem jednoho dospěláka měli vlastní program. I SSM jsem obkličkoval. Ale přišla normalizace a režim mě štval. S podobně smýšlejícími kamarády jsme se stali pionýrskými vedoucími. Absolvovali školení i zkoušky a a za krátko kolem sebe soustředili mnoho dětí i středoškoláků. Nikdy jsme na sebe neoblíkli žádný šátek, a mládež vedli po svém. Dle dnes přístupných archívů vím, že jsme začali být sledovaní až vr. 87, STB proti mě zasáhla až o rok později, ale to už se blížila svoboda a oni měli na starosti větší ryby, já se na čas "potopil"a  vedení na oko převzal někdo méně "závadný". Vzpomínám na veselé zážitky, úsměvné je pro mne i to, že jeden z udavačů se snaží protlačit v dnešní politice.

.

Karma. Ale měl jste kliku na oddíl i vedoucího. U mě to bylo horší. Jako obyvatel pohraniční obce se SRN (tehdy NSR) jsem byl členem oddílu Mladých strážců hranic. Naše vedoucí (fakt ženská, estébačka, tehdy jsme to ale nevěděli) nás nutila chodit na hlídky po okolní přírodě a vše podezřelé jí hlásit. Neznámé osoby apod.. Jako děti jsme to vnímali jako dobrodružství bez nějakého politického podtextu. Tak jsme byli zblblí režimem. Schůzky vždycky v sobotu odpoledne, což pro mě byla sobota zkažená, v neděli jsem se pak učil do školy, takže žádné volno o víkendu, pouze když se mi podařilo v sobotu z Pionýra ulejt... No zkrátka nic moc.

Náboženství versus Pionýr, Svazarm, SSM

Zdarec Pavle,

jako kluk jsem musel povinně chodit do náboženství, naši to tak chtěli. Neumíš si představit, jak jsem záviděl děckám, co byly v jiskerském oddílu, jak si hrály, chodily pořád ven, prostě dělaly zajímavé věci. Já musel jak trubka sedět v tom blbém katechismu a poslouchat neskutečně nudného starého dědka. Byl na nás strašně přísný a ani neměl rád děti. Bil nás a já, protože jsem byl strašný živel, jsem byl bit docela často. Jak doma tak i tady. No a jednoho dne nastal zkrat. Dědek mi chtěl namlátit rákoskou a jak mě chytil, tak jsem ho do krve pokousal a utekl. To byl konec mé náboženské kariéry a naši, jelikož viděli, že to se mnou nepůjde ani po zlém a potřebovali mě zabavit, přihlásili mě do Jiskry.

Byl to pro mě ráj. Tolik her, tolik soutěží, tolik zábavy. Později jsem vstoupil do Svazarmu, závodně střílel, běhal orienťáky, závodil v radistice, učil se elektroniku... Hlavní na tom bylo, že si naši to mohli dovolit, platil to stát a nikdo mi nezazlíval, že jsou věřící.

Re: Náboženství versus Pionýr, Svazarm, SSM

to jsi musel bydlet nekde na Morave. V Praze zrusili nabozenstvi jako nepovinny predmet ve skole nekdy v 1953.

za pionýrský šátek se stydět nemusíte.

byl to takový kroužek pro děti, jako dneska skaut. přidávala se kapka dobové ideologie, zrovnatak jsko dneska ve skautu. Hlavní náplň činnosti byla ale jiná (za předpokladu rozumných vedoucích)

Maji se take stydet ti kteri jezdili na mopedu Pionyr?

Kazdej prej jezdil vlete na pionyrske tabory i nepionyri,

Pokud se chteli na dva tydny rodice uvolnit od deti , a bylo to pry levne.:-))

Re: Kazdej prej jezdil vlete na pionyrske tabory i nepionyri,

Jo a bylo to pry i se stravou, protoze se vetsinou delala smazenice z hub, ktere se v lese nazbiraly .:-))

Prapor prace, prapor miru, satek nas je jeho cast,

S rudym satkem pionyru, svetu nove zaklady jdem klast !

Hezké,

já se zase v pionýru učila obvazovat, zachraňovat tonoucí, dýchat z úst do úst, prostě jsme měli vedoucí, která byla členkou Červeného kříže.

Rude satky na slunci hori, jako rozkvetly vlci mak

a po celem kraji leti pisen, za skrivankem vzhuru do oblak. Je to pisen stastneho mladi, kterou zpivam si do kroku, pod praporem mladych pionyru , nejmladsi armady pokroku !

Re: Rude satky na slunci hori, jako rozkvetly vlci mak

V prvním zaměstnání v roce 1985 mě kolegyně - důchodkyně naučila jinou básničku: My jsem malé pionýrky, máme ještě malé dírky, až budeme ženy míru, budeme mít velkou díru.