Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...               

A co teprve babička, ta pro své potomky dokonce i přes plot skočila! Ó jak jsou ti senioři moudří a zkušení… Proto musíme naslouchat jejich radám a doporučením, vždyť právě oni vědí jak funguje svět a jak ten svět měnit k tomu správnému obrazu. Patrně k jejich obrazu…

Vždyť starý člověk přece musí být i moudrý a díky tomu, že je tady na tom světě hodně dlouho i zkušený. Tak tu životní zkušenost bych moc nerozporoval, ale tu moudrost?

Někde jsem slyšel, že máme naslouchat seniorům jen proto, že oni rozumějí světu více než ti mladí. A proto by měli rozhodovat o tom, jak ti mladí budou žít. Vždyť co senior, to hodný a slušný dědeček, slušná a hodná babička Jenže…

Jenže… V ten den, kdy budoucí babičce či dědečkovi přiznají důchod určitě není dnem, kdy se stanou kouzelnou babičkou či kouzelným dědečkem. A taky to nebude den, kdy se stanou někým moudřejším a hodnějším…

Nějak se zapomíná na to, že pokud bude člověk parchantem celý život, dnem kdy mu zešediví vlasy a kdy se jeho tvář začne podobat harmonice, nepřestane to jeho parchanství. Jednoduše řečeno, pokud byl celý život zmetek, dnem odchodu do penze se to nezmění…

Mám takové dilema, věkem se stále více blížím těm seniorům a přitom více fandím těm mladým. Oni tady budou žít o pár let déle než my a nedivím se jim, že je moc nebere nějaká „rada starších“ ve vigvamu důchodců a chtějí žít podle sebe. Vždyť my to chtěli taky!

P.S. Doufám, že jsem se nedotkl nějakého důchodce a všem ostatním přeji hezký den. A usmějte se prosím, pomáhá to...