Jak jsem potkal samomluvce

A nejen já, určitě jste ho potkali i vy. Sedí sám někde na zastávce a mluví. A někdy i trochu křičí...

No on vlastně hodně křičí, protože by ho jinak nikdo moc neposlouchal. A tak prostě přijde někam mezi lidi a spustí… Porozhlédne se po okolí a začne se svým monologem. Vynadá všem lidem co se náhodou pohybují v nejbližším okolí, urazí snad všechny ženy co se nacházejí na zastávce a… A člověk by čekal, že mu to bude stačit. Ale nestačí…

Záhy nastoupí do prostředku městské dopravy a ve svém počínání pokračuje. Tam je ale docela nenápadný, jelikož se tam najdou i další spolucestující používající to hansfree a vypadající podobně. Rozdíl je snad jen v tom, jak se vyjadřují… On náš samomluvec bývá poněkud vulgárnější.

Samomluvec vystoupí na další zastávce a pokračuje ve své činnosti. Křičí svá moudra a je spokojený…

Určitě jste někdy někoho podobného potkali a možná vás napadla i myšlenka, která už dlouho nahlodává mé neurologické centrum. Prostě to zaměstnává mou hlavu a to šedé co v ní mám. Může mi někdo vysvětlit, proč je každý z těchto samomluvců sprostý jako dlaždič, proč jen nadává na vše okolo a proč uráží všechny lidi co potká? Proč se někde na zastávce tramvaje nenajde samomluvec, který by recitoval třeba Nerudu či Vrchlického?

Jak krásné by to bylo, kdyby takový samomluvec začal na zastávce křičet něco o tom, že za trochu lásky šel by světa kraj či jako lvové bil by o mříže. Ale to ne, on tam křičí něco o pánském či dámském přirození a tváří se u toho jako marťanský velvyslanec.

Asi se obětuji a taky se stanu samomluvcem. Naběhnu na nejbližší místo s velkým výskytem lidí a začnu recitovat. Zkusím to třeba s verši Karla Plíhala… Když na tramvajové zastávce zakřičím: „Já mám holku z Madridu, když si sundá hadry jdu“, budu asi za většího vola, než ten co tam křičí o tvaru rodidel jeho sousedky.

Je to divné, ale asi jsme si zvykli na různé bizarní věci a přestáváme si jich všímat. Bereme je jako samozřejmost a jakákoliv odlišnost nás překvapí. Když přijdu na tramvajovou zastávku a nahlas zakřičím nějaké to hodně jadrné slovo, tak si toho nikdo pořádně ani nevšimne. A nebo všimne, ale bude mu to jedno. Horší to bude, když začnu křičet: „Šel starý Magdon z Ostravy domů, v Bartovské harendě večer se stavil...“ Však víte, jak to s ním dopadlo. Se mnou to snad nedopadne podobně...

A to je vše, děkuji všem co tento blábol přečetli až do konce a přeji hezký zbytek víkendu. A usmějte se prosím, smích prodlužuje život...