Marně pátrám v paměti, kdy jsem vlastně poprvé ochutnal banán

A nebo klasický pomeranč... Naštěstí zde máme média, která mi tuto významnou událost mého života přiblíží. Nebo mi ji alespoň pomohou zařadit, do toho správného času...

Tentokrát se toho obtížného úkolu, jakým oživení mé paměti bezpochyby je, zhostil Český rozhlas, stanice Radiožurnál. A já konečně (alespoň přibližně) vím, kdy mé chuťové pohárky poprvé poznaly chuť toho převzácného ovoce. Bylo to někdy v létě roku 1990...

Měl jsem totiž tu smůlu, že jsem ten revoluční rok 1989 prožil navlečen v zelené sukno a vlastně i celý rok 1990 nebyl jiný. Proto jsem ten výdobytek moderní doby poznal až při prvním opušťáku, který proběhl až v červenci. Vojáci totiž banány, pomeranče či mandarinky, nejedli ani po revoluci...

A jak jsem k tomuto zjištění došel? Zcela náhodou jsem narazil na rozhlasový pořad „Čím jsme to žili?“ Tento pořad monitoruje události z doby před pětadvaceti lety podle rozhlasových archívů... A po odvysílání rozhlasového, pětadvacet let starého záznamu dostanou prostor i pamětníci. A jelikož je tato doba vzdálena pouhé čtvrtstoletí, tak je pamětníků docela dost.

V tom inkriminovaném dílu probírali zprávu o nadúrodě kubánských pomerančů. A taky to, že díky této nadúrodě budou pomeranče z Kuby výrazně levnější! A současní komentátoři nám sdělili, že tyto pomeranče pěstovali na Kubě pouze pro šťávu a nám to naši mocipáni zatajili. A my, jelikož jsme neznali ty pravé pomeranče, jsme si mysleli, že pomeranče mají chutnat právě takhle.

A podle pamětníků, kteří se k tématu vyjádřili to bylo opravdu hrozné. Obchody nás zásobovaly tím „komunistickým“ ovocem a vůbec nedbaly na to, že nám nechutná. Prostě jsme museli jíst ovoce, které bylo ideologicky čisté a tím tyto pomeranče byly. Jedna respondentka dokonce uvedla, že kubánské pomeranče nekupovala proto, že jí nebyla sympatická země původu. Jak uvědomělé...

Ponechám stranou kvalitu kubánských pomerančů i to, že tehdy byla o kvalitnější ovoce opravdu nouze. Ale ta nouze nebyla tak velká, že by tohle ovoce nebylo vůbec. Nebo, že by bylo jen pro vyvolené... (Poznamenávám, že píši o konci osmdesátých let). A totéž se týká i banánů, mandarinek, nebo (a to už přeběhneme od zelináře k řezníkovi) jater či ledvinek.

Ale ono se to dnes docela dobře poslouchá. Lidé si v té době pochutnávali na pomerančích, určených pouze k výrobě pomerančové šťávy a chuť banánu znali, jen z banánků v náhražce čokolády. Ale našli se i disidenti, kteří pomeranče z toho totalitního Fidelova ostrova, už jen z přesvědčení, nekupovali. A co se dobře poslouchá, tomu se dá i dobře uvěřit...

Já jen nechápu lidi, kteří tuto dobu zažili o ní vyprávějí, právě v těchto souvislostech. Proč se v očích mladých lidí (kteří měli to štěstí a narodili se až po listopadu), stavějí do role chudáků, co neměli ani možnost koupit si v zelenině banán? Ti mladí nás potom opravdu vidí, jako chudáky co prostě jen živořili a živili se jen nějakým svinstvem, které naštěstí neviditelná ruka trhu vymetla z našich prodejen..

Takže já přiznávám, že pomerančů, banánů a mandarinek nebylo v obchodech zrovna nejvíc. A že se na ně mnohdy musela stát fronta. A bylo to tím, že se toto zboží prostě kupovalo za valuty a těch plánovaná ekonomika prostě moc neměla. Ale není pravda, že by tento tovar nebyl vůbec. Není pravda, že děti znaly ananas jen z obrázků a že si myslely to, že banán je krmivo pro opičky...

A ještě jednu věc musím napsat. Kubánské pomeranče dnes na trhu chybí! Určitě by byly levné a vůbec si nedovedu představit, jak by s nimi naložil reportér Novy Láďa Hruška. To by byly recepty! Přeji hezký den.