Je to lenoch a neumí se o sebe postarat. At´se nediví, že je socka!

Taky jste už někde slyšeli, nebo četli tyto větičky? Na internetových diskusích je to jedno z nejčastějších slovních spojení.

A taky je to většinou ta největší sprosťárna, kterou internetoví psavci dokáží vyplodit. Uvedu příklad:

Pětatřicetiletý dělník v těžkém průmyslu, říkejme mu třeba Honza. Je ženatý a je patřičně hrdý na své dva potomky. Chtěl sice alespoň jednu dceru, ale to už hodil za hlavu, vždyť má ty dva nejlepší syny na světě. Manželka je s mladším raubířem na mateřské (nechci psát dovolené) a ten starší už chodí do třetí třídy.

Honza pracuje už patnáct let v jedné nejmenované huti. Je dělník a vůbec mu to nevadí, naopak je spokojený, protože pracuje ve skvělém kolektivu sestávajícího se ze samých dobrých kamarádů. Měsíční příjem není bůhvíjak závratný, ale po zaplacení všech těch odporných složenek mu zůstává pár korun na živobytí. Moc toho sice nenašetří, ale jsou i lidé, kteří jsou na tom podstatně hůř. Dokonce už byl s rodinou u moře a pravidelně jezdí na chatu, kterou mu vždy jednou ročně na týden půjčuje kamarád.

Pan Honza pracuje v nepřetržitém provozu a proto pracuje na směny. Pro ty co to neznají to znamená, že odpracuje vždy dvě ranní směny, potom dvě odpolední a šestidenní pracovní týden zakončí párem nočních. Když začne svůj pracovní týden v pondělí úderem šesté hodiny, tak skončí v neděli ve stejnou hodinu. Potom se vyspí, to lidé po noční dělají a ejhle, má polovinu víkendu za sebou. Vždyť v úterý v šest to začíná znovu.

Vždy dvakrát ročně se dobře pobaví při čtení zpráv o škodlivosti letního času a s kamarády v hospůdce dokonale rozebere pekaře Stanislava Pecku, horujícího za jeho zrušení. „Ten pán toho nadělá kvůli jedné hodině dvakrát ročně.... Můj biorytmus se posunuje o osm hodin dvakrát týdně!"

Honza jezdí do práce autobusem a před domem má ojetou Felicii, kterou koupil před čtyřmi roky v bazaru. Na nic novějšího prostě nemá, ale už si na to zvykl a moc mu to nevadí. Co mu ale trochu vadí je to, že už na své dva špunty nedostává skoro žádné dětské přídavky. Pořádně mu je snížili, prý si vydělá dost a tak děti uživí. „Pal to čert, já se bez těch pár stovek nějak protluču!"

Takže Honza je vlastně průměrný občan této republiky. Takovýto občan příjde domů z práce a chce si přečíst zprávy na internetu. Noviny nekupuje, na síti je přece všechno. Občas zabruslí i na diskuse pod články, aby si přečetl názory druhých. A tady to začne!

S hrůzou v očích čte nenávistné příspěvky těch „úspěšnějších". Dozvídá se, že všichni kteří jezdí do práce autobusem, nemají na nové auto, nebo nedejbože pobírají nějakou sociální dávku (jako třeba ty dětské přídavky) jsou neschopní příživníci, komouši, vydřiduši, paroubkovci a nevím co ještě. Zjišťuje, že být dělníkem je něco špatného a že je vlastně lenoch, který si přeje návrat socialismu. Že vlastně jenom touží po tom, aby se o něj postaral někdo jiný. Je prostě socka a jako takový by měl být odsunutý někam do KLDR nebo na Kubu.

Řekněte sami, jak by jste se cítili v jeho kůži vy? Přeji hezký den.