Minulé pondělí jsem prožil takové banální dopoledne. Vezu
takhle ženu v požehnaném stavu na jedno rutinní vyšetření do nemocnice. Jsem
připraven hrdě zaplatit regulační poplatek, však než se k tomu mohu dostat,
čeká mě řešení nečekaného problému. Parkoviště u nemocnice je plně obsazeno, a
tak hledám kolem a nacházím boční vjezd, u kterého je možné automobil odložit.
Na místě, kde auto nechávám nikomu nezavazím a nikoho neobtěžuji, přesto jsem
si vědom, že můj pobyt zde není úplně legální.
Po absolvování prohlídky se vracím k zaparkovanému vozu a už tuším neplechu. Bílá fabie s majáčkem a modrým proužkem věští nepříjemnosti. Chvilku přemýšlím, jak zareagovat. Že by útěk? To mi nepomůže. Co takhle herecká etuda na téma „Pacient psychiatrické kliniky je propuštěn z hospitalizace a vrací se ke svému vozu“? Nejsem ale dobrý herec, a přestože bych se ani nemusel nijak zvlášť snažit, tak tuto alternativu zavrhuji. Držím se tedy prezidentského hesla, že pravda vítězí a navracím se k autu jakou zkroušený spořádaný občan, který se pod tlakem objektivních okolností dopustil bezvýznamného prohřešku. Vyčkávám tedy příchodu muže v černém a pokorně začínám vysvětlovat, co mě ke zločinu vedlo.
Městský strážník je ovšem typickým představitelem svého stavu, a tak brzy zjišťuji, že je zcela zbytečné plýtvat na jeho uši jakoukoliv orální logikou, neboť logika je pro něj pouze cizí slovo o šesti písmenkách. Následující rozhovor předkládám tak, jak proběhl. Není to doslovné, ale ducha věci jsem snad zachoval. A stojí to zato.
JÁ: „Dobrý den, já vím, já vím, ale vezl jsem ženu do nemocnice a parkoviště bylo plný a...“
STRÁŽNÍK: „Víte jakého přestupku jste se dopustil?“
JÁ: „Jo, já vím, ale museli jsme do nemocnice a nebylo kde zaparkovat...“
STRÁŽNÍK: „Ale víte, že na chodníku se stát nesmí.“
JÁ: „Jo, jasně, ale zaparkoval jsem tak, že nikomu nezavazím a nechal jsem tu místa, že by tady prošla matka s kočárkem a dvěma bernardýny (kdyby tady někdo vůbec chodil)“
STRÁŽNÍK: „Parkování na chodníku je přestupkem proti paragrafu bla bla bla, nás to taky nebaví, my máme důležitější věci na práci, ale nějakej profesůrek tady z té katedry vedle nás sem furt volá“
JÁ: „Tak jo“
STRÁŽNÍK: „Mohl bych vám dát pokutu od 500 do 2000 korun, tak to tentokrát bude za pět set.“
JÁ: „!?!?“ (obličej protažený)
STRÁŽNÍK: „Budete platit hotově nebo poukázkou“
JÁ: „Ale ještě nedávno jsem za podobný přestupek platil stovku, nešlo by to za míň?“
STRÁŽNÍK: „Koho jste volil“
JÁ: „???“ (ústa dokořán)
STRÁŽNÍK: „ODS, co? Tak plaťte!“
JÁ: „Cože?“
STRÁŽNÍK: „No co, rohlíky stály korunu, teď jsou za dvě padesát, elektřina zdražuje, máslo za padesát. Aspoň příště víte koho volit. Všichni budou platit jako mourovatí a ti nahoře si budou rozdělovat miliony.
Strážník hledá bankovky na vrácení a bezděky prokazuje, že má opravdu silně vyvinutý smysl pro černý humor.
STRÁŽNÍK: „Vůbec to vám mladým nezávidím, ještě že jdu za chvilku do důchodu. Tak tady je sto do pěti set.“
JÁ: „Ještě že!“ (pouze v duchu)
Okamžitě poté je hlídka odvolána k jinému (jistě stejně závažnému) případu a ostatních zhruba deset aut tak zůstává bez pokuty. Nasraně nasedám do auta a odjíždím. Cestou mi to v hlavě šrotuje. Na chvíli jsem rozhodnut podat oficiální stížnost na strážníka, jehož číslo jsem si zapamatoval, ale to není můj styl. Až mě pustí vztek, že náš rodinný rozpočet přišel tak zbytečně o vcelku významnou sumu, budu tuto historku dávat k dobru kamarádům a známým (a čtenářům iDnes).
A abych se však vrátil na začátek. Návštěva u lékaře mě stála 530 Kč a jednu přednášku z Marxismu-Leninismu.
