Prázdniny - čas, kdy o to holky přichází…

Každý rok je to stejné. Jsou jich u nás tisíce, tisíce holek, které o to o prázdninách přijdou. A to je smutné! Vždyť přijít o něco takového… o něco tak jedinečného a neopakovatelného – to je snad hřích. Byli jsme u toho čtyři chlapi, když o to přišly a stálo to zato!

Ptáte se o co? Je to nasnadě. Přece o největší metalový festival u nás i v širém okolí: Masters Of Rock ve Vizovicích a ty naše ženský zase zůstaly doma a přišly o to! A my si to moc užili.

Na malé ohlédnutí za letošním ročníkem jsem si nechal týdenní pauzu. Je dobré oprostit se od prvotního nadšení, které mě ale v některých případech ani po týdnu nepřešlo.

Rozmanitost metalové scény má jednu velkou výhodu, každý festivalový den se vyskytnou kapely, na kterých prostě musíme být a naopak ty, které poskytují čas na přestávku vyplněnou pivem a nějakým tím langošem. Naše čtyřčlenná partička má vcelku jednotný vkus. Máme rádi power a speed, nemáme rádi black, death a obecně ženské vokály v metalových skupinách. Ne, to není nic proti zpěvačkám jako takovým, jen nám přijde, že popularita Nightwish probudila spíše manažery než hudebníky.

Pojďme na to od začátku. Nemohli jsme chybět na domácích Fleretech s ženským vokálem, který naopak opravdu můžu. Flereti byli na Masters počtvrté a podruhé s Jarmilkou Šulákovou. Opravdu výborný odpolední zážitek. Fleret (na rozdíl od dřívějších vystoupení bez Jarmilky) rezignovali na své tvrdší rockové songy, se kterými by na metalovém festivalu působili komicky a pustili na nás své folkové či rege kreace. Jarmilka svým úžasným zpěvem přiváděla temný kotel do horoucího varu, a když jí k osmdesátinám přišel s pugétem pogratulovat i Victor Smolsky, bylo vymalováno. Modlím se, aby to trvalo ještě spoustu let, než Jarmilka „zavře dvéři“.

Vypsanou Fixu si sice rádi poslechneme, ale tentokrát to vyhrála orosená Plzeň a kouknout jsme se přišli až na dudáky z In Extremo, nebylo to špatné, i když hodinka této hudby bohatě stačí. Závěr jejich vystoupení se tak nesl v přesunování se blíže k pódiu, abychom dobře slyšeli další návštěvu z Německa - Rage. A Rage osobně volím jako největší zklamání letošního MORu. Peavy, na jehož drsném a při tom melodickém vokálu hudba Rage hodně stojí, prostě těžce nebyl ve formě a nepomohl mu ani tápající zvukař. Skupina slavila 25. výročí, a tak si na pódium přizvala pár hostů, ale ani to špatný dojem nenapravilo. Bezvadný výkon sice povinně předvedl Smolski, ale Rage bez Mikea Terrana naživo nemá tu šťávu jako kdysi. Jeho neopakovatelná bicí jsou důvodem, že se budu těšit, až zase přijedou Masterplan.

Po Rage jsme rychle vyklidili pole pro nezletilé publikum. Areál Jelínkovy palírny praskal ve švech, to proto, že se na prkna chystali finští Nightwish s novou švédskou zpěvačkou Anette Olzon. Vzhledem k tomu, že jsem Nightwish neposlouchal ani s Tarjou, rozhodl jsem se vše jen z povzdálí sledovat. Ohlasy po letošním vystoupení Nightwish byly spíše nagativní, ale já si netroufám hodnotit.

Čtvrteční večer měli uzavírat Shaamani z Brazílie, první album ještě se zakladatelem André Matosem jsem si naposlouchal, a tak jsem se hodně těšil. O doprovod se měl postarat symfonický orchestr z Turecka, a to se ukázalo jako kámen úrazu. Zvučení orchestru se protáhlo skoro do druhé hodiny ranní a to už spousta slabších kousků z publika odpadla – tohle dramaturgie festivalu fakt nezvládla. Orchestr zněl dobře, zato kytara se ztrácela kdesi ve zvukařově nemohoucnosti. Po několika skladbách se situace zlepšila, ale to už jsme opravdu spali ve stoje, a protože nejsme koně, vdali jsme zbytek vystoupení a odkolébali se ke spánku do kufrů našich aut.

V pátek jsme neměli kam spěchat, a tak jsme si počkali až na hopsací metal Korpiklaani, který se sice uvedl slušnou přeháňkou, ale za chvíli už se vesele hopkalo. Taková odpočinková věc, která potvrzuje tvrzení, že metal má být happy. Po Finech z pralesa se v premiéře představil speedek z Británie. Partička Dragonforce sklidila velký aplaus a já teď trošku lituji, že jsem první polovinu jejich vystoupení provečeřel.

Edguy se z podvečerní vizovické kapely propracovali až na headlinera pátečního večera. Tobias Sammet je možná narcis a moc toho nakecá, ale je to také výborný bavič a v pátek večer se svojí partičkou předvedl přesně to, co se od něj očekávalo. Výzdoba pódia odkazovala na poslední album Tinnitus Sanctus, takže jsem si připadal jako v kostele. Někoho možná Sammetovo dělení publika, honění mikrofonu a lezení po konstrukci pódia (které se letos překvapivě nekonalo) štve, ale já to beru jako nedílnou součást vystoupení Edguy a Tobias si to evidentně užíval. Tak proč bychom se nebavily, když nám pánbůh metal dal...

Závěrečné Deathstars jsme opět zkoukli jen z ústraní. Znělo to zajímavě.

Na sobotu jsem se těšil jako malej jarda, ale musel jsem si počkat. V podvečer jsme se předehřáli při poslechu klasického metálku od Axxis – velmi příjemné... A protože následující Crucified Barbara byla opravdu hrozný shit (a pohled na čtyři barbíny mi sluch nezachrání) odebrali jsme se občerstvit. Při švédských Evergray už jsme se začínali pomalu ubírat vpřed, abychom nepřišli o nic z toho, co následovalo.

Nejdříve vizovická klasika Stratovarius. Tentokrát už definitivně bez mozka a kytaristy Tolkkiho. Ať už se mezi chlapci stalo cokoliv, Stratovarius bez Tolkkiho už asi nikdy nebudou jako zamlada. Slzu bych zamáčknul. Kotipeltovi navíc ve výškách evidentně docházel dech, a tak je sekal jako maso na porážce. Škoda, Kotipeltův vokál býval školená jistota, v sobotu se to hodně zachraňovalo efekty na mikrofonu. Ne že bych si Straty neužil, ale bývalo to lepší a ani ty písničky nové éry bez Tolkkiho skladatelského potenciálu nejsou to, co bývaly.

Navíc mě rozbolely uši, a to mě čekal vrchol celého hudebního roku... Nad pódiem se objevil smrťáček a nějací fujtajblíci či co kolem a já čekal, až prožiji svůj hudební orgasmus. Nazvučeno bylo nečekaně rychle, vše potemnělo a v tom se ozvaly zvuky bitvy: „The field is lost, everything is lost, the black one has fallen from the sky and the towers in ruins lie... a hned po intru vypalovačka z Nightfall Time Stands Still – Blind Guardian začali hrát!

První šok jsem ve svém vytržení zažil, když místo vlasatého metloše před publikum nastoupil nakrátko střižený tatík s šedivým strništěm v koženém kabátku lepšího manažera. Kde je Hansi?!? Umřel nebo co??? Jenže stačilo, aby přiložil mikrofon k ústům a nebylo pochyb, Hansi se nechal ostříhat, ale - na rozdíl od biblického Samsona - o své zvláštní schopnosti nepřišel. Jeho vokál je opravdu jedinečný a celý soubor naprosto profesionální, bez zbytečných póz, a přesto nepůsobí nikterak znuděně. Playlist obsahoval průřez celým repertoárem, i když se projevila síla nejúspěšnější placky Nightfall In The Middle Earth. Na závěr nesměl chybět sborově zpívaný Bard´s Song a pokud se nepletu, tak celé hodinu a půl trvající vstoupení zakončila pecka Mirror Mirror. Krásně jsme si zabékali a já mohu bez rozpaků říct, že si díky Blind Guardian odnáším nejlepší zážitek ze všech sedmi ročníků Masters Of Rock.

Neděle už se nesla v těžce odpočinkovém duchu. Zajít jsme si museli na Tleskače a příjemně působili také matadoři Viovod. Nesmím zapomenout na takřka domácí Die Happy s Martičkou Jandovou, která zde svým zpěvem povyšuje naprosto průměrnou rockovou skupinu. Vrchol nedělního večera jsme oželeli, Europe už jsme tu před pár lety zažili, takže Final Countdown si dáme někdy z rádia.

Přestože se úroveň organizace zase posunula o nějaký ten stupínek výše, měl bych pro organizátory jedno doporučení: nechte uváděl kapely někoho, kdo Šulákové nebude říkat Jiřinko a jména interpretů nebude koktat z papíru; prostě někoho, kdo nebude působit tak trapně jako ta slečna (asi moderátorka RockMax či co?), co tam exhibovala. A headlineři uvaděčku nepotřebují vůbec!

P.S. Mnoho díků posílám za celou naši bandu paní Libušce, která si nás vždy po dobu trvání Masters Of Rock adoptuje a poskytuje nám zázemí i příjemnou společnost.

P.P.S. HOVNOOOO!!! :o)) (...neznalí prominou, účastníci pochopí...)