Výpověď padlého rudoarmějce (psaná z očistce)

Jmenuji se Oleg Nikulin a padl jsem na Moravě při obraně Brna poblíž bývalého kartuziánského kláštera. Byla to smůla, celý náš oddíl byl na postupu a německé jednotky už neměly dostatek morálky na vzdorování naší přesile. Jenže kulka z německého samopalu se mi vryla do paměti. Doslova!

Před nebeskou Branou se nás sešlo hodně, kamarádi z jednotky i neznámí kluci, které jsem snad občas potkal při přesunech. Kousek opodál se trochu stydlivě houfují stovky německých nešťastníků, většinou se baví mezi sebou nebo mlčky hledí do toho, čemu tady říkají země. Po nějakém čase se v Bráně otevřely menší dveře, ze kterých rozšafným krokem vykráčel bělovousý stařík. Nejdříve nás počastoval několika vtípky o tom, že se nemáme tvářit tak chcíple, že máme v očích smrt, a že je tu ticho jako v hrobě. V hloučcích nebožtíků se řídce ozval nervózní smích. Trošku útrpně se usmáli také dva vazouni po kmetově boku. Byli oblečení do zářivě bílých skvěle padnoucích obleků a bylo jasné, že podobné vtípky slýchají poslední dobou až příliš často. Poté se starý pán představil jako Petr, toho času svatý, pozvedl klíč, a aby ukázal, že je opravdu funkční, vstrčil jej do zlatého zámku na hlavní bráně. Ozvalo se několik svatých nadávek na adresu nebeských údržbářů a po spoustě skřípání a lomcování nakonec klíčem otočil a Brána se pootevřela. Pocítili jsme to všichni, do jednoho! - obrovská touha octnout se už za Branou a navěky tam zůstat.

Jenže tvář starého pána v tu chvíli zvážněla, nastavil ruku, do které mu jeho zářivý pobočník podal tlustou papírovou složku a začal nás volat po jménech. Jednotlivě jsme pak přistupovali a mně začalo být jasné, že snad nikdo z nás dnes za Bránu nevstoupí, začal jsem si uvědomovat tíhu svého svědomí a najednou jsem jasně poznával, že ne vše, co jsem za života na Zemi vykonal, bylo správné. Zaplavila mě vlna obrovské lítosti, a když jsem přišel na řadu, vtiskl mi stařec do rukou list, na kterém byl seznam mých hříchů. „Neboj se,“ řekl mi, „ten seznam se časem rozpadne v prach a to bude chvíle, kdy i ty budeš moci vejít, teď tě ovšem čeká spousta těžké práce.“

Trochu zmateně jsme se vydali směrem k bílému kopci, na jehož temeni se rozkládalo obrovské kamenné stavení. Po chvíli jsme došli ke vstupním dveřím, tam stál usměvavý blonďák, podal mi ruku, koukl se na list, který jsem křečovitě svíral v levé ruce a prohlásil něco v tom smyslu, že to nebude víc než nějakých osmdesát let, a že jsou tu chlapíci, co tu kroutí už druhou tisícovku. Sebral jsem odvahu a zeptal jsem se na soudruha Lenina. Blonďák se zamyslel a zeptal se, jestli to je někdo z poslední doby (plus mínus sto let). Když jsem mu vysvětlil, jak se věci mají, proběhl mu po tváři bolestný výraz. „Víš, některým trvá jen cesta k bráně staletí a jsou tací, kteří k ní nedorazí nikdy, můžeš se za něj modlit, příležitostí k tomu tady budeš mít dost.“ Už jsem byl celkem vyrovnaný, ale teď mi po zádech znovu přeběhl mráz. Copak se může stát, že se někdo nedostane za Bránu? Nikdy?!

Očistec není tak strašný a zodpovědně můžu prohlásit, že to Dante opravdu přehnal. Pětkrát denně máme dlouhou modlitbu za vás na Zemi, já jsem byl přidělen do sekce Střední Evropy. Vedoucím našeho oddělení je nějaký pan Čech, ale máme dovoleno říkat mu jednoduše Praotec. Byl prý dost pohan, ale v očistci už si za ty roky už zvykl a modlit se za „svoje Čechy“, jak říká, ho prý vyloženě baví.

Po válce bylo našich modliteb hodně zapotřebí a mě i kamarády z jednotky hodně zasáhlo, když poprvé zneuctili naše hroby. Chtěl jsem s klukama zařídit, abychom se párkrát obrátili v hrobě, ale Praotec Čech nám to přísně zakázal. Takové věci dělají prý záhrobí špatné jméno.

Bylo to v roce 1968, kdy to začalo vypadat, že naše přímluvy konečně zabírají, jenže to nějak nedopadlo. Teprve v osmdesátém devátém se Praotec upřímně zaradoval a až k nám dolehlo cinkání klíčů. Jenom Bůh ví, odkud pratáta Čech vytáhl několik lahví archivního mešního vína a společně jsme připili na velký sukces (jak říkají kluci ze sekce Severní Amerika). Nějaký dobrák tou dobou také vrátil místu posledního spočinutí našich ostatků trochu důstojnosti a já už netoužil převracet ten zbytek mých kostí pod záhony květin.

Jenže boj neskončil, ani u nás, ani u vás. Občas ze zahrad vídáme archanděla Michaela, když se se svým Prvním jízdním plukem vrací z bitev a z jeho strhané tváře je zřejmé, že Temnota nemá co ztratit a nevzdává se lehce. A Temnota se teď zase převaluje přes naše hroby; pro oddělení Střední Evropa to znamená opětovné nasazení na tři směny plus pár přesčasů, protože dobře mířená modlitba odrazí i ránu kladivem a vydá silné a bohaté klasy, které srpem nepodetneš!

P.S. Děkuji paní Horákové za podporu, kterou nám chodí z Nebe vyjadřovat a taky za ty její výborný tvarohový buchty, který nám tam vždycky upeče. Kluci se po nich můžou utlouct.