Fotogalerie - makro 2

Když jsem zjistil, jaký úspěch sklízí blog jisté kolegyně-bloggerky, rozhodl jsem se, že nesmím zůstat pozadu. Považuji se za celkem dobrého fotografa a během vánočních svátků jsem svému nástroji (fotografickému) nechal jen málo chvilek oddechu. S výsledky mého snažení se můžete seznámit níže...

...bohužel fotolab, ve kterém jsem nechal své výtvory vyvolat, o silvestrovské noci vzplál, neboť opilý laborant v temné komoře odpálil takzvaný celulózový koktejl. Veškeré mé dílo tak přišlo vniveč, ale naštěstí si ty nejlepší kousky pamatuji, a tak vám je detailně popíšu.

Tak, první fotografie zachycuje moji maličkost, jak instaluje vánoční stromeček na piedestal v rohu obývacího pokoje. Pravé dvě třetiny obrázku zakrývá růžová skvrna, která dramaticky znázorňuje prostředníček mé ženy (která fotku pořizovala), jež nešťastně vložila před čočku objektivu. Ve zbývající části jsem vidět já, respektive mé pozadí a jedna zelená větev pomstychtivého smrčku.

Druhý snímek vysvětlí, proč jsem smrček označil jako pomstychtivý. Obrázek je poněkud rozmazaný, jelikož moje drahá polovička dostala záchvat smíchu a neudržela aparát v klidové poloze. Přesto je zde krásně patrný zelený stromeček (a je to opravdu pěkná zelená) tentokrát v horizontální poloze. Pod ním ležím já, pravá noha nepřirozeně ohnuta o podstavec, tvář ošklivě popíchána ostrými jehličkami, škrábance a píchance jsou krásně patrné díky věrnému podání červené barvy.

Do třetice se nám konečně podařilo zachytit rodinnou pohodu. V místnosti je přítmí, expozice je nastavena na dlouhý čas. V rohu se nachází pomstychtivý smrček (konečně ve vertikální pozici) kolem něho stojíme já, žena, obě dcery a zpíváme koledy. Přestože jsou všechna světla zhasnuta, fotografie je osvětlena příjemnou oranžovou září, kterou dávají prskavky a jedna hořící větev.

Příležitost k pořízení první portrétovky dala starší dcera, když při rozbalování dárků dostala hysterický záchvat. Místo očekávané kadící, čůrající, plačící a automaticky se opruzující panenky Šušu, dostala nové ponožky a vzdělávací deskovou hru. Myslím, že k tomu šklebu a roztomilým slzičkám už není co dodat, co myslíte?

Poté jsme se vydali na půlnoční, kde jsem se snažil zachytit onu jedinečnou štědrovečerní atmosféru. Bohužel jsme přišli o něco později a tak jsme se museli smířit s postavením v zadní části hlavní lodi. Tribuna, ze které by byl jistě pěkný pohled byla již obsazena partičkou ladících zpěváků a hudebníků. Nejprve jsem zmáčkl spoušť, když se ten pán vepředu dostal za svůj stůl. Fotografii ovšem zcela znehodnotili neurvalí kolemstojící, kteří se zrovna rozhodli udělat jakési rozmáchlé gesto.

Druhý obrázek se vydařil podstatně lépe, všichni kolem si klekli, a tak nyní spolu se mnou můžete obdivovat olejomalby po obou stranách kostelní lodi. Jsou na nich fousatí lidé, kteří drží různé předměty: pilu, sekeru, meč, dvě zkřížená dřeva. Předpokládám, že jsou to dělníci, kteří kostel postavili. V centru dění nacházíme shluk podivně oblečených lidí. Nad hlavami mají gotické okno v novobarokním stylu.

Ani po cestě z půlnoční nebylo o zvěčnění hodné momenty nouze. Na neposypaném chodníku uklouzla asi sedmdesátiletá babička. Neváhal jsem a za použití přídavného blesku jsem vytvořil nádhernou kompozici, kterou jsem pojmenoval: Dáma se zlomeným krčkem. S dětmi jsme se notně nasmáli a šli domů spát. (Bohužel nás zhruba půl hodiny po usnutí probudila houkající sanitka. Fakt nechápu!)

A je tu Silvestr. Dopoledne bruslíme na přehradě. Na snímku se, prosím, soustřeďte na toho chlapce uprostřed. Ano toho, který je po pás v ledové tříšti a má v očích takový mrazivý výraz. Tak to je můj bratranec Karel. Asi si říkáte, proč není také na nějakém dalším obrázku, ale to je tím, že několik dalších dní strávil v horečkách se zápalem plic na jednotce intenzivní péče.

Další silvestrovská momentka již zachycuje poslední minuty před půlnocí, což poznáte podle toho, že ta paní v levém horním rohu (teta Klára) UŽ zvrací. Na fotografiích po půlnoci zvrací JEŠTĚ. Vpravo se opilý strýc Mrázek sápe na osamělou přítelkyni bratrance Karla a snaží se jí vnutit novoroční polibek. Vlevo dole leží a chrápe děda Pecků.

A jako poslední tu máme jedinečnou makro-fotografii. Tak ta bílá věc, která vykukuje z těch červených krucánků je šlacha, jež původně vedla k ukazováčku. Ukazováček samotný se nacházel mimo zónu hloubky ostrosti mého přístroje (cca dva metry za exponovaným objektem). Ty červené krucánky budou asi maso, zbytky kůže a útržky cév. Nejsem doktor, takže vám to nepopíšu tak dokonale, ale přesto věřím, že jste si i tuto poslední fotku patřičně užili. Ty zelené kousky jsou nepochybně zbytky petardy (anebo plíseň). Strýc Mrázek nikdy neměl dobrý časový odhad, ale o smysl pro srandu (na rozdíl od ukazováčku) nepřišel!

Použitý fotoaparát: Jsou tam nějaké klikyháky - asi azbuka

Médium: barevný kinofilm, také klikyháky - asi Japonština