Za utýrání stovek zvířat podmínku?

Nedávno byl vynesen rozsudek v kauze týrání ovcí na biofarmě v Bělči nad Orlicí. Miloš Švec na své ekofarmě utýral přibližně 350 ovcí, když jim nezajistil dostatek potravy, vody a veterinární péči (http://hradec.idnes.cz/tyrani-ovci-v-belci-nad-orlici-d2v-/hradec-zpravy.aspx?c=A140902_130710_hradec-zpravy_pos).

Člověk by od ekologické farmy očekával trošku jiný přístup ke zvířatům, navíc od zemědělce, který v minulosti dosáhl na dotace z Evropské unie. V tomto případě je však pravda jinde. Ovce ani jejich mláďata neměly přístup na pastvu, byly zavřené v omezeném bahnitém výběhu, kde pily močůvku. Neměly k dispozici podestýlku ani přístřešek a ve slunečných, deštivých či mrazivých dnech se neměly kam schovat. Podle policie zde ovce přiváděly na svět jehňata, která po porodu v otřesných podmínkách umírala doslova před zraky kolemjdoucích. Dlouhé měsíce umírala dospělá zvířata po desítkách týdně a živé ovce byly nuceny žít s těly umírajících či dokonce rozkládajících se zvířat.

A trest? Na první pohled by se možná zdálo, že chování k tak velkému množství zvířat a jejich mláďat bylo v tomto případě tak otřesné a neospravedlnitelné, že padne odpovídající verdikt. Pokud ale někdo čekal spravedlivý trest, byl, stejně jako já, velmi zklamán. Trest jeden a půl roku vězení podmíněně odložený na zkušební dobu tři roky a pouze tříletý zákaz chovu – to je neskutečný výsměch nejen pro všechna zvířata, ale pro celou naši společnost, o které tento verdikt utváří zcela jasný (a ne příliš lichotivý) obraz. Politici navíc již dříve mnohokrát slibovali, že se zasadí o důslednější trestání podobných činů. Stále se ovšem nic neděje.

Přístup veterinární správy a policie k celé této záležitosti byl již od začátku přinejmenším zarážející. Prvotní upozornění sousedů na nevhodné podmínky v chovu veterinární správa zcela ignorovala. Jen díky aktivním a nelhostejným sousedům, kteří následně podali písemný podnět, veterinární správa už „nějak“ reagovat musela. Chovatele předem upozornila, že se k němu chystá na kontrolu a poskytla mu dostatek času na to, aby se mohl připravit – v tomto případě zbavit mrtvých těl a zahladit stopy. K naprosté ironii osudu navíc odklízení a zahrabávání ovcí do hnoje na vlastní oči viděla podle slov svědků i samotná zaměstnankyně veterinární správy, když ten den projížděla okolo farmy. Byla však mimo službu, a proto nemohla zasáhnout (!). Optimistický předpoklad, že by zbylá živá zvířata měla být odebrána do bezpečí, kde by o ně bylo řádně postaráno, se také nenaplnil.

Konečný rozsudek nakonec padl za utýrání pouhých 14 zvířat, což je minimálně o 25krát méně ovcí, než odpovídalo skutečnosti. Alespoň doufejme, protože na farmě se nachází i jiná zvířata a podle svědků se s péčí o ně pan Švec také rozhodně nepřetrhne.

Nehoráznost celého případu dovršil Švecův obhájce, který sám připustil, že k týrání došlo, ale vzhledem k tomu, že se tak nedělo na místě veřejném nebo veřejnosti přístupném, veřejnost podle jeho slov nemohla týrání vnímat, a proto jakoby k žádnému týrání ani nedošlo.

Lidé, kteří se dopustí týrání zvířat v tak velkém rozsahu, jako v tomto případě, by měli dostat doživotní zákaz chovu jakýchkoli zvířat a za zvážení by možná stálo i důkladné vyšetření, zda takoví jedinci nejsou nebezpeční rovněž i pro lidskou společnost . Trestní zákon stanoví, že kdo způsobí většímu počtu zvířat trvalé následky na zdraví nebo smrt tím, že z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o ně, bude potrestán až odnětím svobody na dvě léta. Těžko si lze představit případ, který by lépe odpovídal této definici.

Můžeme si klást otázku, zda padl tak směšně nízký trest, protože se jednalo „pouze“ o „hospodářská“ zvířata, která jsou bohužel mnohými považována za méněcenná. Kdyby někdo trýznivým způsobem utýral přes 350 psů, byl by přístup okolí, veterinární správy, policie, soudu a potažmo celé veřejnosti podobný? Nerozumím tomu, proč nedokáže naše společnost důsledně chránit slabší. A pokud ano, proč jen ty vyvolené?

Jakou hrůzu by člověk musel zvířeti provést, aby ho naše soudy poslaly do vězení?

Kateřina Sapíková