Ve snu se snažím odtamtud utéct

Rozhovor se studentkou veteriny o jejích zážitcích z prvních návštěv velkochovů v rámci povinné praxe.

Katka je studentkou veteriny, která se rozhodla podělit s ostatními o svoje zkušenosti z velkochovů. Jako studentka musí absolvovat povinné praxe, mezi něž patří i návštěvy  velkochovů prasat a krav. Svůj zážitek z první návštěvy chovu prasat popisuje takto:

„Bylo to velmi smutné. Pamatuju si pohled na ta prasata, viděla jsem úzké klece, ve kterých se nemohou prasnice ani pořádně hýbat, natož se otočit. Mají dost obité nohy, jak se snaží si lehnout, mají oteklé klouby. Jsou tam uvězněné jen proto, aby rostly. Druhá věc, co mě opravdu ‘dostala‘, bylo to, jak jsou prasata posprejovaná a popsaná fixami. Vím, že to má svůj účel, ale podíváš se na ta zvířata a nevidíš živé bytosti – vidíš čísla. Takhle si setkání se zvířetem nepředstavuji. Viděla jsem záběry z velkochovů už před nástupem na školu, ale jedna věc je to očekávat a druhá je vidět to na vlastní oči. Už jen ta logika, že se zvířaty je nakládáno jako s produkty. Dáme jim číslo a čekáme, až vyrostou, abychom je mohli zabít.“

Když se potom vrátila domů, cítila smutek a bezmoc. O konkrétním místě nechtěla mluvit, i když jich navštívila několik. Říká totiž, že všude, kde doposud byla, to bylo prakticky stejné. Popisuje i to, jak se jí zážitek vracel ve snech. Navíc ji teď čeká praxe na jatkách.

„Zvířata tam budou přicházet a já se budu dívat, jak je zabíjejí. Dokonce bych s tím měla i pomáhat. To je pro mě něco, s čím nevím, jak se vyrovnám. Nejraději bych se tomu vyhnula, v noci se budím, ve snu se odtamtud snažím utéct. Snažím se to říct lidem. Upozornit je na to, jak tam ta zvířata trpí, ale oni to nevnímají. Cítím u toho šílenou bezmoc.“

Jednou z nejkontroverznějších součástí velkochovů, co se kvality života týče, jsou klece pro prasnice. Ty jsou podle chovatelů v klecích proto, aby nezalehla svá selata. V přirozených podmínkách však prasnice hledá místo, kde bude moci o selata pečovat, a tvoří si hnízdo – nic takového pochopitelně v prostředí velkochovu není možné.

„Myslím si, že je to spojené s frustrací a nedostatkem prostoru. Prasnice se pak chovají i agresivně.  Kolik času v takových kotcích stráví? Většinu života. Jsou v jedné kleci a pak je přesunou rovnou do další klece. Z porodnice jdou do klece, kde čekají na další říji. Pak proběhne inseminace a prasnice se zase vrátí do porodní klece. Na selatech jsou pak prováděny chirurgické zákroky bez tišení bolesti. V prvním týdnu života se kastrují, zkracují se jim zuby a ocásky.  Agresivní chování, jemuž mají tyto zákroky předejít, opět souvisejí s frustrací. Existují chovy, kde se to neděje. Když mají prasata dostatek prostoru, přirozenější podmínky.”

Dále jsme se bavili o kravách. Katka se na tato zvířata více specializuje na krávy, takže má možnost být na praxích v těchto typech chovů častěji. Popisuje, že setkání s kravami je pro ni o něco příjemnější. V kravínech se aspoň mohou pohybovat, jsou tam spolu. Trápí ji zde hlavně život telat.

„Aby měla kráva mléko, musí mít dítě. No, a kdybychom jí to dítě nechali, přicházíme o ten produkt, kvůli kterému to všechno děláme. Proto se tele hned po porodu matce odebírá. Byla jsem u porodu a viděla jsem, jak se prakticky okamžitě novorozené tele dá do přepravky a odvleče se pryč.

Když jsme v chovu krav, často chodíme k telatům. Jsou schopné vám olizovat ruce donekonečna. Je to sice roztomilé, ale skrývá se za tím drsná realita toho, že jim prostě chybí matka – nemají ukojený sací reflex. Telata bývají v kotcích po jednom, ale někde jsou kotce společné. Připadají mi tak spokojenější, mohou se mazlit, hrají si, mají možnost se alespoň trochu přirozeně projevit.“

A jak se Katka dívá na možná řešení, která by zlepšila životy zvířat?

„V ideálním světě by lidé vůbec nepotřebovali živočišné produkty. Pokud už je ale nutné zvířata využívat, bylo by nejlepší, aby si lidé kupovali produkty od zvířat, která žijí v dobrých podmínkách. Je lepší volit BIO chovy, ale ideální je si osobně ověřit, jak zvířata žijí. Moji rodiče mají na vesnici slepice. Jejich vajíčka si klidně dám. Ty slepice běhají po dvoře, mohou natáhnout křídla, zobou trávu, běhají se psem… Jenže i kdyby všechna zvířata žila takto, museli bychom současnou spotřebu omezit, protože by to bylo výrazně více prostorově náročné. Člověk tomu musí být otevřený, uvědomělý. Aby překonal názor, který nám vštěpuje společnost. Ano děje se to, ale důležité je, co s tím já udělám.“

 Pokud vás příběh zaujal, tak na webu hlavanahlave.cz si můžete přečíst další.