Moderní turecké ženy v boji za svobodu náboženského sebevyjádření

Do jaké míry je v turecké společnosti přijatelné, aby moderně smýšlející vzdělaná žena nosila šátek? Je šátek považován za symbol politicko-náboženského boje proti nastavené státní ideologii kemalismu, která prosazuje laicizaci státu (tj. odstranění náboženských symbolů z veřejného a politického života)? Je žena nosící šátek apriori zpátečnická a nesvobodná, jak tvrdí odpůrci používání šátků? A jak se s tímto nastaveným modelem vzdělané moderní ženy nosící šátek vypořádávají?

Turecké aktivisty bojují proti zákazu nošení šátku na univerzitách. Slogan hlásá „Nesahejte mi na muj šátek“Wordpress.com

Turecká republika je dávána za vzor jako země s majoritní muslimskou populací, která se pokusila přiblížit evropskému modelu oddělování náboženských věcí od věcí státních či veřejných. Co s sebou však přinesla systematická snaha o eliminaci islámu ze společenského života a striktní státní ideologie kemalismu v boji proti „zpátečnickému muslimskému" způsobu života (jak jej spatřoval zakladatel současné Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk a jeho sympatizanti) zůstává otázkou. Spletitá cesta k budování jedinečné turecké identity oproštěné od muslimského způsobu života nepřinesla pouze očekávaný pokrok a osvícenství evropského střihu, ale rovněž další problémy a otázky pídící se po tom, co zahrnout do oné turecké identity, která chtě nechtě stojí na kořenech islámsko-osmanského dědictví. Užívání náboženských symbolů na veřejnosti a ve státní správě (parlament, knihovny, univerzity, státní budovy) se proto zdá být jako vhodná ukázka roztříštěnosti různých myšlenkových proudů a hodnotových systémů v Turecku.

Různé postoje k náboženským symbolům ve veřejném prostoru

V jednotlivých obdobích státní politiky vůči islámu byly šátky na veřejnosti přijímány různorodě. V souvislosti s armádní správou země v letech 1980-1983 existoval striktnější postoj vůči šátkům ve veřejné správě, počátkem 90. let se tento postoj částečně uvolnil. Debata o zákazu či povolení nošení šátků ve státních zřízeních se znova rozproudila v souvislosti s volebním programem Strany prosperity (RP), kdy její předseda Necmettin Erbakan začal hovořit o aktivní podpoře nošení šátků, což bylo součástí proislámsky vnímané rétoriky, která nakonec vedla k vojenské intervenci v únoru 1997.

Od roku 1998 platí striktní zákaz nošení šátku na univerzitách a ve státních institucích a vyvolává debaty žen, kterých se to týká, do jaké míry tento zákaz narušuje jejich osobní práva a svobody náboženského vyznání, které jim garantuje čl. 24 ústavy z roku 1982. Je nutné zmínit, že od roku 1997 do roku 2005 opustilo na základě zákazu nošení šátků na univerzitě a ve státní správě více než sto tisíc studentek a více než tisíc žen ve státní správě své studentské/pracovní pozice [¹]. V současné době platí nadále zákaz nošení šátků ve státních budovách a na univerzitách, které mají kompetence rozhodnout samostatně o tom, zda povolí vstup zahalených studentkám na pozemky univerzity. Ambice politických stran podpořit žádost o zrušení zákazu šátků měla např. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), avšak z důvodu obvinění z narušení laického charakteru republiky (za což hrozí zrušení strany a trest odnětí svobody na několik let) tuto záležitost strana dále neurguje k projednání v tureckém parlamentu.

Co vyjadřuje šátek

Nošení šátků je chápáno nejen jako individuální projev náboženského vyznání, ale také jako manifest sympatií s politickým islámem. V Turecku termín politický islám umožňuje poněkud širokou výkladovou linii a často s sebou nese kontroverzi. Za stoupence politického islámu bývají označovány jak lidskoprávní aktivistky nosící šátek, které volají po svobodě náboženského vyjádření, jak jej zmiňuje turecká ústava, tak i takové politické strany, které ve svém programu pracují s náboženskou rétorikou a v některých vyhrocených případech požadovaly návrat k právu, které by vycházelo z Koránu a muslimské tradice (tzv. šarí'a). Někdy ke stoupencům politického islámu bývají řazeni rovněž členové současné nejvlivnější politické strany v Turecku - Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejíž čelní představitelé, ač jsou praktikující muslimové, striktně odmítají jakékoli požadavky na implementaci šarí'i do společnosti.

Za dodržování práv garantovaných ústavou

Jelikož ženy nosící šátky bývají stereotypně vnímané jako zpátečnické, utlačované či nevzdělané, vznikly jako opozice vůči těmto stereotypům některé lidskoprávní organizace zaměřující se na podporu zahalených žen - např. organizace AK-DER (Ženskoprávní organizace proti diskriminaci žen). Tato organizace byla založena v roce 1995 převážně vysokoškolsky vzdělanými ženami, které se jakožto ženy používající šátek cítily být diskriminovány na pracovišti a na univerzitách. Na základě společně sdílených zájmů (porušování osobní svobody) založily tuto apolitickou organizaci, která má sloužit jako sdružení upozorňující na zmiňované stereotypní vnímání zahalených žen a případnou diskriminaci vůči nim. V rozhovoru s lidskoprávní aktivistkou z organizace AK-DER Neslihan Akbulut se můžete dozvědět, jaké cíle má tato organizace či čeho zatím dosáhla.

Proč ses stala členkou organizace AK-DER?

NA: Členkou AK-DER jsem od června 2007, kdy jsem se vrátila do Turecka ze Švédska. Do Švédska jsem odjela, abych si dokončila univerzitní vzdělání, což je pro ženu nosící šátek v Turecku nemožné. Když jsem ve Švédsku získala magisterský titul, rozhodla jsem se vrátit zpátky do Turecka a bojovat proti zákazu nošení šátků. V té době jsem se zapojila do aktivit AK-DERu, protože to bylo přesně to, co jsem chtěla dělat.

Je pro zahalenou ženu obtížné žít v Turecku?

NA: Ano, pro ženu nosící šátek není snadné žít v Turecku, pokud nechce být pouze žena v domácnosti, která se věnuje domácím pracem. Každá oblast veřejného života je pro ni těžká. Nedosáhne univerzitního vzdělání, což je problém, protože pokud nemá dobré vzdělání, není snadné najít řádné pracovní místo. Nemůže například pracovat ve státní sféře. V soukromém sektoru má rovněž dost omezené možnosti, protože některé soukromé firmy praktikují také politiku zákazu nošení šátků, aby si udržely dobrou reputaci. Pokud ji v soukromém sektoru zaměstnají, vědí moc dobře, že zahalená žena má omezené pracovní možnosti, takže jí dávají menší mzdu (někdy až poloviční) oproti ženě, která šátek nenosí. To je v Turecku běžná praxe. Já osobně jsem měla tento problém. Pracovala jsem pro soukromou firmu, která mi platila půlku z normální mzdy, protože nosím šátek. Moje matka například také nosí šátek, ale protože je ženou v domácnosti, nemá žádné problémy až na jeden incident, který dobře ilustruje situace v Turecku. Moje matka se chtěla před čtyřmi roky zúčastnit jedné televizní show, na kterou se vydala se svými přítelkyněmi. Když přišly do studia, řekli jim, že pokud chtějí být při natáčení, musí si odložit šátek. Moje matka to odmítla, a proto z natáčení odešla. Svěřila se mi, že jí to velmi ponížilo. Proto jsem napsala producentům dopis, že o tom hodlám napsat článek a udělám protestní kampaň. Týden na to zrušili zákaz nošení šátku při natáčení.

Jaké jsou tvoje osobní zkušenosti s lidmi, které potkáváš na ulici? Jak reagují na zahalenou ženu?

NA: Čelím mnoha předsudkům z okolí, ale je jich rovněž spousta i v televizi. V AK-DERu jsme analyzovali některé projevy vůči ženám nosícím šátek (i v okolních zemích) - a na základě těch výsledků vyšlo najevo, že lidé si myslí, že žena s šátkem není svobodná, nerozhoduje o svém životě a nemůže si sama zvolit, co chce v životě dosáhnout. Podle těchto předsudků žena, která nosí šátek, je jednoduše symbol vlastní existenciální závislosti na muži. Zahalená žena nemůže mít vlastní volbu. Což jsou argumenty, které používají lidé vystupující proti šátkům na veřejnosti. My odmítáme postoj, kdy je žena pasivní nebo podřadná vůči muži. Pokud má žena možnost nenosit šátek a je to v pořádku pro společnost, mělo by to platit i v případě, kdy si žena zvolí šátek nosit.

Zažila jsi na vlastní kůži nějakou formu diskriminace plynoucí z tvého náboženského přesvědčení?

NA: Od doby, co nosím šátek, jsem neustále diskriminována ze strany státu. Projevilo se to například na univerzitě, kam mi znemožnili vstup s šátkem. Od roku 1999, kdy je striktně aplikován zákaz nošení šátků, dokonce i privátní sektor uplatňuje tuto politiku na své zaměstnankyně.

Jak osobně vnímáš státní prosazování zákazu nošení šátků na univerzitě?

NA: Turecká vláda zakázala nosit šátky na univerzitě na základě laicismu (pozn. red. jeden z tzv. šesti šípů Atatürkovy Republikánské lidové strany - CHP). Nicméně interpretace tohoto článku je dost problematická. Na jedné straně je stát laický, což znamená, že jako laický stát nemá dělat žádné rozdíly mezi občany různých náboženských přesvědčení. Na druhé straně však stát znemožňuje jedincům vyjadřovat své náboženské přesvědčení. Znemožňuje věřícím lidem jednat podle jejich náboženského přesvědčení, protože požaduje, aby lidé nepoužívali náboženské symboly na veřejnosti a aby na veřejnosti nepraktikovali náboženské úkony vycházející z jejich náboženství. Stát požaduje, aby se věřící lidé chovali na veřejnosti jako, by byli nevěřící (což odporuje ústavě, která zdůrazňuje svobodu náboženského vyjádření - pozn. red.). Zákazu nošení šátků na univerzitě nerozumím, protože univerzita představuje místo, kde se střetávají různé názory a postoje ke světu a kde mají mít studenti prostor debatovat o záležitostech týkajících se jich samých bez ohledu na jejich vyznání. Zákaz nošení šátků je v rozporu s tím, co má univerzita představovat. Já jsem například opustila tureckou univerzitu ve druhém roce svých studií, protože jsem byla nucena odložit šátek na půdě univerzity. Předtím šátky problém nebyly, studentky chodily na přednášky s šátkem na hlavě. Po té, co se začal zákaz šátků aplikovat jsem začala nosit klobouk, abych zakryla své vlasy a takto jsem dokončila univerzitu. Nošení klobouků byl také problém. Zákaz nošení šátků na univerzitách byl vynucen státní autoritou a týkalo se to všech pokrývek hlavy včetně paruk. Přestože jsem měla bakalářské vzdělání, nebylo už pro mě možné dál navštěvovat univerzitu. Tisíce žen byly tím zákazem poškozeny, některé byly ze školy vyloučeny, některé ztratily práci. Jen pár lidí odešlo studovat na zahraniční univerzity. Já jsem byla naštěstí jedna z nich a odešla jsem do Švédska.

Jaké to bylo pro zahalenou ženu ve Švédsku v porovnání s Tureckem?

NA: Ve srovnání se situací v Turecku jsem ve Švédsku neměla žádný problém. Mohla jsem studovat s šátkem. Nicméně to neznamená, že Švédsko je naprosto otevřené vůči muslimům. Ve Švédsku jsou problémy s muslimskými migranty. Někdy jsem na ulici zažila vůči mé osobě hrubé chování. Někteří z mých přátel měli kvůli svému náboženství potíže při pracovních pohovorech. Nicméně ve Švédsku neplatí oficiální zákaz nošení šátků a je možné podat žalobu na ty, kteří diskriminují na základě náboženského přesvědčení. Ještě bych dodala, že většina švédské společnosti si prvotně myslela, že šátek nosím na přání mužských členů mé rodiny, nikoli na základě vlastního rozhodnutí.

Máte v AK-DERu k dispozici statistku, kolik zahalených žen má podobné potíže v Turecku při hledání zaměstnání či při vzdělávání?

NA: To je problematické. Když zahalené ženy ztratily zaměstnání či musely opustit univerzity, nebyl pochopitelně jako oficiální důvod udán šátek. Studentky bývaly vyloučeny údajně na základě tvrzení, že nemají dostatečnou školní docházku nebo nesplnily požadavky při zkouškách. U státních úřednic to bylo zdůvodněno tak, že nesplňovaly očekávání zaměstnavatelů. Po čase ženy dokonce přestaly podávat přihlášky na školy a žádosti o zařazení do výběrových řízení, protože jim bylo jasné, že nebudou přijaty, pokud budou nosit šátek. Proto je obtížné uvést přesná čísla žen, které jsou takto diskriminovány. Nicméně podle průzkumů TESEV (Turecká instituce pro ekonomické a sociální záležitosti) 62% žen v Turecku používá šátek, což může dát zhruba informaci o tom, kolik asi žen je obětí zákazu nošení šátků.

Jak vnímají aktivity AK-DER politici, vládní představitelé, veřejnost či média?

NA: Vláda práci AK-DER neschvaluje, protože AK-DER je vůči vládě kritická za její přístup k ženám. AK-DER je členem Ekonomické a sociální rady OSN. Účastníme se porad a schůzek Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW). V roce 2008 jsme připravili zprávu pro CEDAW ohledně zákazu nošení šátků v Turecku a poslali tu zprávu spolu s podpisy dalších 20 nevládních organizací do OSN. Jeden novinář o tom napsal článek. Dva dny na to jsme v AK-DERu obdrželi zprávu od místní státní autority pro nevládní organizace. Měli jsme jim během 24 hodin poslat všechny dokumenty a vypracované zprávy na kontrolu našich aktivit, jinak nám hrozil trest. Na to neměli právo, ani neexistoval důvod, proč by chtěli vést audit. Takže jsme předpokládali, že ten podnět vznikl na základě našeho kritického přístupu, který se dozvěděli prostřednictvím toho novinového článku. Čili to jsou naše vztahy s tureckou vládou. Jen bych dodala, že přes 70% obyvatel Turecka si myslí, že zákaz nošení šátků na univerzitě je zbytečný. Více než 60% si myslí, že by neměl platit ani ve státní úřadech. Od veřejnosti nemáme žádné negativní reakce. Asi pouhých 5 % společnosti si myslí, že šátky by měly být zakázány i v obchodních střediscích, nemocnicích apod.

Myslíš, že se postoj vůči šátkům v budoucnosti změní? Jaký by byl hlavní aspekt případné změny?

NA: Od roku 1999 byl zákaz šátků rozšířen na všechny státní instituce. Turecko je touto záležitostí proto dobře známé. Tisíce žen byly tímto opatřením postiženy, protože se ten zákaz uplatňuje ve školách, nemocnicích, knihovnách. Nejčerstvější případ se odehrál začátkem října, kdy úředníci ve městě Denizli, které je na západním pobřeží Turecka, odmítli oddat jeden pár, protože žena předložila úředníkům fotografii, kde měla šátek. Je to protizákonné, protože neexistuje zákon, který zakazuje používání šátků v této situaci. To jsou případy, kdy jsou porušována práva žen. A zdá se, že se tato situace nedá snadno vyřešit, dokud se turecké státní autority nepostaví realitě. Konkrétnější řešení problému neznám.

Je AK-DER organizace, která by se snažila změnit situací např. lobováním v parlamentu?

NA: AK-DER lobuje v parlamentu za práva žen. Většinou se nám daří úspěšně zájmy žen prosadit. S požadavkem na zrušení zákazu nošení šátku je AK-DER však zatím neúspěšná. Je to poměrně neoblíbené téma v turecké politice.

Z jakého zázemí pocházejí členky AK-DERu?

NA: AK-DER bylo založeno studentkami, které byly vyloučeny z univerzit a dále státními zaměstnankyněmi (právničkami, lékařkami, učitelkami), které musely na základě tohoto zákazu opustit svá zaměstnání. Většina studentek zakládajících AK-DER byly z lékařských fakult, protože ten zákaz nosit šátky se jako první uplatnil na istanbulské lékařské fakultě. Postižené studentky odjely do zahraničí, kde si dokončily vzdělání a staly se lékařkami. V zásadě lze říci, že ženy v AK-DER mají alespoň bakalářský titul.

Jaké jsou cíle a výsledky AK-DER?

NA: Podnětem k založení AK-DERu byl zmiňovaný zákaz šátků. Proto snahou AK-DERu je zrušit tento zákaz, není to však jediným cílem. Právničky spolupracující s AK-DER pracují na zlepšení ženských práv a na zlepšení společenského statusu žen, čili jde nám především o zlepšení ženských práv, odstranění všech forem diskriminace. Dále usilujeme o rozšíření osvěty lidskoprávní problematiky do řad široké veřejnosti. Poskytujeme materiální, legální a morální pomoc těm, jejichž práva byla porušena. Jde nám o dodržování lidských práv. Chceme, aby každému bylo umožněno žít důstojný život, jak jej garantuje ústava a to bez rozdílu pohlaví, věku či vzdělání. AK-DER se specializuje na dodržování ženských práv, protože znemožnění náboženského sebevyjádření je porušení základních práv. Zaměřujeme se ale také na oběti sexuálního násilí apod.

Čeho zatím AK-DER dosáhlo?

NA: AK-DER vzniklo v době, kdy ženy byly diskriminovány a kdy neexistovaly lidskoprávní organizace, které se zaměřovaly na tento problém. AK-DER je uznáván mezinárodními lidskoprávními organizacemi jako je např. Amnesty International či OSN. Díky zprávám, které AK-DER těmto organizacím předložilo je situace v Turecku známá i v zahraničí. Navíc AK-DER se účastnilo jednání při novelizaci rodinného zákoníku, což považujeme za dobré znamení.

1 <http://www.osce.org/documents/odihr/2006/10/20984_en.pdf>, s. 7.

Radka Svačinková
redaktorka časopisu PŘES - hranice - předsudky - lhostejnost

Od nového roku jsme se rozhodli (po dlouhé debatě a pečlivém zvážení), že již nebudeme pod našimi články na blogu umožňovat „diskuse". Důvodem je především to, že u příspěvků pod našimi prvními články se bohužel neodehrávala diskuse (viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Diskuse - tedy věcný a argumentovaný rozbor tématu), ale z velké části přehlídka vulgárních urážek, xenofobních či jinak intolerantních textových výlevů nezřídka anonymních autorů/ek. Přestože nás velmi zajímají názory čtenářů a čtenářek našich textů, nechceme zároveň vytvářet a vlastním blogem zvětšovat již tak dost široký internetový prostor pro šíření nadávek, stereotypů a nesnášenlivosti. Proto jsme se rozhodli, že prostor pro příspěvky pod články zrušíme a věcnou diskusi se tak pokusíme přenést tam, kde se z částí již nyní odehrává - tedy na osobní, poštovní či mailovou komunikaci s naším sdružením (http://nesehnuti.cz/index.php?rubrika=600&tex=0&polozka=18&umisteni=2&layout=2) a jeho představiteli a představitelkami. Věříme, že náš krok pochopíte i v případě, že s ním nesouhlasíte.