Každý den potkáváme stovky žen, které se chystají otěhotnět, jsou těhotné, či zrovna porodily dítě. Každá jednotlivá z nich má před sebou, nebo právě nedávno za sebou porod. Porod, to stokrát omílané slovo, které se netýká jen žen, ale každého z nás, je prostě a dobře velká věc: ZROZENÍ. Tento intimní zážitek, který si právě ženy-matky dobře pamatují, neboť je povětšinou spojen s bolestí a velkými emocemi, je v současném českém státě rutinní zdravotnický výkon sloužícího gynekologa.
Proč tomu tak ve většině případů je, když v téměř celé západní a severní Evropě je situace docela jiná? Proč je u nás stále těhotná a rodící žena považována za téměř nesvéprávnou pacientku? Proč je matka se zdravým novorozencem rutinně umístěna na tři dny na oddělení šestinedělí, kde ji denní režim nakazuje, co a kdy má se svým dítětem dělat? Proč u nás téměř není hrazena péče samostatné porodní asistentky a její služby jsou v rozporu s Evropským právem omezovány?
Než se dozvíme odpovědi na dané otázky, pojdmě se nejprve podívat, jak to tedy na tom “západě” funguje. Vezměme si například Velkou Británii, kde jsou těhotné ženy rozděleny do kategorií “low risk” (nízké riziko – fyziologické těhotenství) a “high risk” (rizikové těhotenství). Ženy s “nízkým rizikem” pak celé těhotenství navštěvují pouze porodní asistentku, se stejnou porodní asistentkou pak rodí (a to jak v porodnici, tak doma) a po kontrole jich samých i dítěte opět toutéž porodní asistentkou buď odchází domů (do 24 hodin), či prostě doma zůstanou. V prvním týdnu po porodu je pak opět denně, pokud chtějí, tatáž porodní asistentka navštěvuje doma. Stejně tak ženy s rizikovým těhotenstvím mají k dispozici péči lékaře či lékařky a prostředí nemocnice.
I kdybychom se na těhotenství a porod podívali optikou současného českého porodnictví, tedy jako na nemoc, nebylo by nám všem příjemnější, kdyby se o nás během “nemoci” staral někdo, koho jsme si vybrali, koho známe a kdo nám je příjemný?
A proč to u nás nefunguje podobně jako právě ve Velké Británii? Jednou z příčin je dozajista zvyk a zaběhnutý systém, který se ve statistikách velice nízké novorozennecké a mateřské úmrtnosti jeví jako vyhovující, tak proč ho měnit. Otázkou ale stále zůstává, zda hluboce nepříjemné zážitky, omezování svobody či intervence během porodu a po porodu jsou opravdu natolik nezbytné? Neudělala by, v dnešní době přeplněných porodnic, změna systému porodní péče zaměřená na individuální volbu každé ženy na to jak, kde, s kým a jestli vůbec bude rodit, dobře ve výsledku všem?
Máte pocit, že celé téma je daleko složitější a já se víc ptám než odpovídám? Máte určitě pravdu. Spolupořádaním brněnského Týdne respektu k porodu v týdnu 16.5 – 22.5 (www.aktivnirodicovstvi.cz ) se snažím vytvořit prostor všechny tyto otázky a témata veřejně diskutovat .
Zora Javorská
