Česká televize, Události a komentáře, 27. srpna. Ve studiu se probírá zadlužení země, sestavení státního rozpočtu na příští rok. S nádechem marnosti připomínám svůj blog “Čekání na medvěda”. Mohli jste si ho přečíst již v dubnu, tedy před více než čtyřmi měsíci.
Od té doby se nic nezměnilo. Stejné argumenty slyším od hostů-ekonomů ve studiu. Navíc se pouze rozebírá, jakých úprav na příjmové a výdajové straně rozpočtu se můžeme dočkat. Co budou předvolební sliby, jaká bude povolební realita. Jinak řečeno, s jakou odvahou osloví politické strany voliče. Ještě jinak řečeno, zda veřejnost chce nebo nechce pravdu slyšet. Zda se tedy vyplatí být otevřený a vyložit karty na stůl nebo vyhraje-li volby ten, kdo si před voliči nasadí masku hráče pokru.
Být otevřený a říkat věci “natvrdo” je vždy větším rizikem. Přesto si myslím, že by ODS odvahu nalézt měla. Je třeba jasně říci, v jaké jsme situaci a jak se z ní lze dostat s nejmenšími ztrátami. Jakýkoli odklad bude mí neblahé následky. Za otálení, chytračení, obelhávání sebe sama se nakonec vždy tvrdě platí. U zubaře stejně jako u ministra financí. První už neléčí kaz, ale trhá, druhý nezvýší dluh státu, abychom mohli dále hýřit, protože nebude kdo by nám půjčil. Budeme muset žít ze svého, nikoli z vypůjčeného cizího. A konečně zjistíme, že naše peníze nestačí na vše, co jsme měli dosud. A tak nám pan ministr buď vezme víc na daních nebo zmrazí platy, sníží některé dávky, …Nebo udělá obojí, to je podstata návrhu státního rozpočtu od ministra Eduarda Janoty. Otázka zní, zda je na to připravena veřejnost.
Ohlupuje ji totiž jiný hlas: “Ještě tuhle hru, ještě nějaký čas mi dejte! Mám v ruce trumfy, obehrajeme ty od vedlejšího stolu a budeme se mít dobře”, mámí pokrový hráč Jiří Paroubek. A v jeho tváři se ani sval nepohne, oči uhrančivě hledí do vějířku karet, ruka se nechvěje i hlas je jistý. Ví moc dobře, že přijetí úsporného státního rozpočtu do konce roku je naprostou nezbytností. Přesto slibuje rozdávání. Znamená to, že chce přepsat připravený Janotův rozpočet? Kdy? Znamená to, že má na své sliby peníze? Kde? Znamená to, že je schopen odhadnout průběh recese? Ví, zda jsme se již dotkli dna, zda se od něj odrážíme, jak dlouho a za jakých podmínek se budeme zvedat?
Neví to on ani nikdo jiný. Čtu názory ekonomů, jejich předpovědi se různí. A tak si pomáhám někdy vysmívaným zdravým selským rozumem. Co dělá rozumný člověk, když se mu vede dobře? Myslí na zadní kolečka, spoří. Aby, až bude hůř, mohl včas mírně šlápnout na brzdu. Tuto fázi jsme již propásli. ČSSD nás neodpovědně zadlužila v letech, kdy ekonomika rostla. Proto budeme muset brzdit silněji, a to již samozřejmě bolet bude. Ale pořád je to lepší než narazit v plné rychlosti. A nekonečně lepší než řítit se přímo do zdi a přidat plyn. To dělá svými návrhy Jiří Paroubek. Vladimír Špidla tvrdil: “Zdroje jsou.” Neřekl, že tím myslí peněženky těch, kteří nám půjčují. Přeochotně a hluboko (jako feldkurát Katz) do nich sahal tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Dluhy, které nasekal, nás dnes potápějí. A navíc – celý život je budou splácet naše děti. Měli bychom si jako mantru opakovat, jak rychle se zadlužujeme. Za vteřinu o šest tisíc. Za minutu o 360 tisíc, za hodinu o 21,5 miliónu, za den o půl miliardy korun! A měli bychom přitom myslet na jasnozřivá slova Margaret Thatcherové: “Problém socialismu je, že se velmi snadno stane, že nevyjdete s penězi ostatních lidí.”
Věřím, že teď je čas na odvahu a otevřenost. Že není čas pro hráče pokru.
Miroslava Němcová
1. místopředsedkyně PS PČR
28. 8. 2009
