Zase kluk? No nevadí, hlavně ať je to zdravé…

Mám ráda překvapení. A proto když jsme čekali první dítě, nechtěla jsem si nechat říct, jestli náš prvorozený poklad bude holčička nebo kluk. Při zvědavých dotazech jsem si proto mohla dovolit být velmi konkrétní: „pevně doufám, že dítě,“ nebo „určitě kluk…nebo holka.“ Tentokrát ovšem manžel usoudil, že by ho dalších několik měsíců nejistoty mohlo trvale poškodit na zdraví, a tak jsme si ono tajemství nechali odhalit ještě před narozením.

Na konci obvyklého genetického vyšetření ve dvacátém týdnu jsem tedy trochu napjatě položila tu otázku: „Bude to chlapeček nebo holčička?“ Výraz paní doktorky, který by příslušel spíš přítomnosti v kremační síni, než bezproblémovému vyšetření nenarozeného prcka, mě vyděsil. Chvíli jsem se bála, že mi oznámí nějakou zatím neznámou formu života a pomalu jsem pátrala ve své paměti, jestli mě někdy zhruba před čtyřmi až pěti měsíci neuneslo UFO. Pak doktorka konečně promluvila kondolenčním tónem: „Bude to další kluk. Podívejte,“ a, zřejmě, aby rozptýlila sebemenší pochybnost, předvedla mi na obrazovce dotyčnou rozlišovací část těla, za niž se miminko podle všeho v dospělosti nebude muset v pánských sprchách stydět.

Pravda, možná ji trochu rozrušila přítomnost mého prvorozeného synáčka, který se nejdříve snažil uskřípnout si ruku lehátkem, na kterém jsem ležela, potom se mi snažil vyšplhat na břicho, aby se mohl dívat na tu pohádku v televizi – přímý přenos z ultrazvuku, načež se zmocnil gelu, který si aplikoval na bříško jako mama. Při tom všem v pravidelných intervalech paní doktorce tvrdil, že miminko je v práci. I tak ale paní doktorka možná mohla zvolit tón méně tragický. Začala jsem se totiž kvůli ní cítit mírně provinile a chvíli jsem měla pocit, že bych se jí měla omluvit nebo aspoň říct něco utěšujícího.

Tato reakce ovšem byla pouze první z mnoha. „Jé, to je škoda, ty´s určitě chtěla holčičku, že?“ dozvídám se od těch soucitnějších o svém přání, o kterém jsem doteď nevěděla. Škodolibější maminky holčiček mi zas věští: „to budete mít pořádné peklo.“ „Kluk,“ špitnu, teď už snad skoro omluvně, při dalším dotazu na pohlaví dítěte: „nevadí, tak to třetí bude holka,“ snaží se mě ukonejšit tazatel.

Tak nevím. Rozhodně nejsem z těch matek, které si ve druhém měsíci prvního těhotenství koupily růžovou výbavičku a utírají pak do ní zoufalé slzy a rozmazaný make-up, když se ve dvacátém týdnu dozví, že to zas nevyšlo a jejich čtvrtý potomek bude opět kluk. A nechápu otce, kteří obě své dcery nutí do fotbalu, jen aby si ukojili ego a konečně splnili svoje vlastní ambice. Už to, že se dítě povede, je zázrak, a mně je úplně jedno, co ten prcek bude mít mezi nožičkama.

Možná jsme se i tentokrát měli nechat překvapit a raději přijímat sázky. Protože tváří v tvář tomu malinkatému nedávno narozenému miminku už si nikdo nedovolí říct: „Kluk? Jééé, ale to je škoda…“