Online výuka, má krutá muka

Do nového dne rekvalifikačního kurzu na učitelku prvního stupně malotřídky mě budík vykopal z postele v 6:30. Edoušovi sice začíná online výuka až v osm, ale dala jsem si rezervu. Elektronika je totiž jak moje děcka, na jasně

vydané pokyny reaguje naprosto nepředvídatelně.

Po třech restartech a jedné aktualizaci se počítač zapíná. Edoušek se na první hodinu přihlašuje deset minut po jejím začátku. Tak pravda, učíme se z domu, ale situace není zase tak vážná, abychom měnili zaběhnuté zvyky a chodili včas, že?

Prvňák Bohoušek má nemocnou paní učitelku, jedeme spolu a offline. Ráda bych, aby ráno začínal zároveň s Edoušem, ale tříletý Jeronýmek trvá na tom, že on se bude taky vzdělávat, s autíčkama, a je nahlas. No nic, Bohouš se chvilku zabaví, než brášku uklidním. Nechávám tedy starší chlapce o samotě a vydávám se s Jeronýmek splnit nejsofistikovanější úkol dne, poskládat autíčka podle barvy, potom podle velikosti, a nakonec tři z nich umýt kartáčkem na zuby.

Konečně mám příležitost utéct a nacházím u počítače Edouška, jak nalepil našeho křečka obličejem na kameru a seznamuje s ním celou třídu. Vypadá vytřeštěně. Křeček. A zdá se, že kromě nejkratší cesty k misce se žrádlem a toho, že mi má pokadit ruku, když ho do ní náhodou vezmu, se do jeho drobných mozkových závitů už nadosmrti vryly násobky šesti. S Bohouškem jsem měla pravdu, zabavil se. Nasadil si na hlavu náhradní třásně z mopu, naštěstí nepoužité, poskakuje v pozadí za Edoušem a olizuje mu rameno. Zarážím ho právě v okamžiku, kdy zvedá levou zadní nohu. Asi něco připomněl jednomu s Edoušových spolužáků, protože z počítače slyším: „Paní učitelko, a my máme nového pejska.“ „No to je hezké, Patriku, a jaká je to rasa?“ „Fenka.“

„Bohouši, nech toho, jdeme se taky učit,“ zatvářím se přísně. Nevím, jak z tohohle Bohouš pochopil, že myslím tělocvik a rozbíhá se do předsíně. Nějakou chvíli se pokouším najít vhodnou motivaci, abych přerušila jeho parkur a usadila ho na židli, a nakonec stejně zabere staré dobré vyhrožování. Pohrozím, že mu zakážu televizi, hrát na telefonu, hrát si s hračkami a svobodně dýchat. Ještě před pár měsíci by se mi zdálo, že zakázat někomu volně dýchat je absurdní, ale časy se mění. Usedáme tedy k písance a učíme se spolu, jak vykreslit co nejkrásnější „i“. Zavládne klid a výuka plyne. Edouš si s paní učitelkou kontroluje úkol, Bohoušovi padá tužka. Bohouš zvedá tužku a píše dál. Edouš sleduje výuku a zjišťuje, jak dělit. Bohoušovi padá tužka.

Najednou mi dojde, že idyla vládne nějak nezvykle dlouho a já už nějakou chvíli neslyšela pištět Jeronýma. A sakra, zapomněla jsem ho v koupelně s autíčkama a kartáčkem na zuby. Jeronýmek stále operuje v koupelně, a dokonce zdokonalil mycí proces, na kartáček přilil mýdlo, a právě drhne pračku. Podle slizké stopy na různých předmětech je zřejmé, že vanu, skříňku, dva ručníky a svoje rukávy už má za sebou.

V pozadí pořád slyším probíranou látku online výuky a moji pozornost přitáhne geniální odpověď jedné Edoušovy spolužačky na otázku paní učitelky: „Terezko, co vidíš na tom obrázku?“ „Já na něm vidím to, co tam je.“ Najednou si vzpomenu. A sakra, já vlastně učím Bohouška psát. Běžím zpět ke stolu. Tam můj šikovný prvňáček, jak tak píše po řádkách, zrovna s vyplazeným jazýčkem a pečlivě vykroužil celý řádek teček a na ten další se pod každou z nich snaží vmáčknout „i“. Když přicházím, padá mu tužka.

Vysvětlím Bohouškovi, jak psát „i" správně a vyzkoušíme si to spolu. Bohoušovi padá tužka, Edoušovi začíná přestávka. Já přemýšlím, jestli má cenu vysušit Jeronýma nebo jestli mám raději začít vařit oběd. Nakonec dojdu k závěru, že Jeronýmkovi s mokrýma rukávama nejspíš zápal plic nehrozí, kdežto mně nervové zhroucení ano, a odklízím se najít zasloužený klid do kuchyně.

O dvacet minut později, ke konci přestávky, se vracím do zábavy v plném proudu. Edouš sedí u počítače, čouhá mu tužka z nosu a do druhé dírky si cpe druhou, zatímco Bohoušek se mu snaží jednu zašroubovat do ucha. Pod stolem sedí Jeronýmek, jezdí Edoušovi po noze hygienicky vydezinfikovaným autíčkema a radostně u toho výská „dopdele, dopdele!“ Do toho se připojuje paní učitelka, aby zahájila výuku. Styděla bych se, kdybych na to měla sílu.

A jedeme dál. Edouškovi začíná další hodina. Bohoušek si sedá ke stolu a otevírá matematiku. Uklidňuju Jeronýmka a převlékám ho. Bohoušovi padá tužka.