Už nikdy nepojedu s děckama autobusem

„Mami, a proč se Země točí?“ otázal se mě Edouš svým jasným pronikavým hláskem. Na autobusové zastávce. V centru města. Před vědeckou knihovnou. Přestože jsem dávno smířená s faktem, že nejzákladnějším posláním a potřebou dětí je

dělat z rodičů blbce, ocenila bych, kdyby si k tomu zvolil komornější místo. Například domov, zvukotěsnou místnost nebo třeba osmou hodinu přímého přenosu ze zasedání poslanecké sněmovny. Anebo aspoň zastávku u nás na sídláku u masny a manikúry. Tady před vědárnou totiž určitě čeká na autobus společnost astrofyziků jedoucích na vědeckou konferenci. Zbytek jsou učitelé zeměpisu, taky lidi, co dávali ve škole pozor a potom tu stojí ještě pár maminek s kočárky. Některé mě pozorují soucitně, jiné škodolibě, všechny ovšem s úlevou, že jediným zájmem jejich dětí je házet štěrkem na okolojedoucí auta a píchat klackama do ostatních čekajících a nepodrobují je zkoušce z maturitní otázky Působení sil na těleso ve vesmíru.

Chvíli přemýšlím, co odpovědět a kupodivu mě nic nenapadá. Však nejsem žádný Koperník. Ještě chvilku počkám, možná mě prostoupí genius loci, ale jakýkoliv náznak génia hledám marně. Zkouším proto dotaz zahrát do autu: „Miláčci, nemáte někdo nějakou jinou otázku?“ Velmi nahlas mi na pomoc přispěchá Bohoušek: „Maminko, a kolik je ti roků?“

„Ehm, takže Edoušku, naše Země je taková obrovská kulatá…koule…která se otáčí dokola….a hele, už jede autobus!“

Edoušek chce v autobusu sedět úplně vzadu, Bohoušek za řidičem, Jeronýmek kdekoliv jinde než v kočárku a všichni tři vedle mě, přestože mám strany pouze dvě. Nakonec drahoušky nakumuluju v přibližně shodném časoprostoru jedné dvojsedačky, zaparkuju kočárek, z repráku se ozve „Právě probíhá kontrola jízdenek, připravte si svoje jízdní doklady,“ a já zůstávám stát s necvaknutou jízdenkou před vypnutým přístrojem. Moje dosud těžce zkoušená nervová soustava se hroutí. Vrhnu směrem k dvojici obtloustlých chlápků, co mě chtějí obrat o peníze, výhružně jim mávám lístkem před očima a spustím: „To si ze mě děláte srandu? V Brně si rodina se třemi dětmi může zavolat na pomoc asistenta a tady u nás nenecháte ztrhanou matku s kočárkem ani si cvaknout lístek? Jak to mám asi teď udělat? Zubama? Zubama?“ Divoce lístek přežvykuju, hotová dáma. Revizoři přede mnou pomalu ustupují tak dlouho, až nakonec z autobusu zmateně vystoupí. „Ty vole, to bylo hustý, díky,“ uznale zahlásí asi šestnáctiletý kluk, který se právě vynořil odněkud zpod sedačky. Asi si taky nestihl cvaknout lístek.

Vmáčknu se na sedačku mezi svoje miláčky. Ti si právě porovnávají otisky zabahněných podrážek, které si navzájem udělali na nohavicích během mého hysterického výstupu. Jak ze mě zlost vyprchává, čím dál víc se za sebe stydím. Přilepím oči k podlaze, snažím se být neviditelná a doufám, že zbytek cesty proběhne v klidu, bo víc ztrapnit už se stejně nedá.

Jenomže jsem zapomněla, jak dvouletý Jeronýmek jízdu autobusem zbožňuje a jak nesnesitelným způsobem umí svou radost dávat najevo. Autobus vyráží a on rozjíždí svoje představení. Frenetickým rykotem oslavuje každou zatáčku. Oslavným výskáním zdraví retardéry. Při přejíždění mostu přes řeku piští: „Kaluž, kaluž!“ tak hlasitě, že si stařík sedící přes uličku vytahuje z ucha naslouchadlo a buší jim o hůl, jestli nemá poruchu. Ještěže nám v cestě nestojí žádné pole. U toho obvykle vyřvává „HOVÍNKO!“, a to by mohlo spolucestující silně znepokojit. Samozřejmě se Jeronýmka snažím utišit, ale polohlasem pronášené pokyny "pssst," "ticho, to se nedělá," a "neřvi tu, že začnu počítat?" z nějakého důvodu nefungují. Naštěstí se zdá, že s námi jede kulturnější část spoluobčanů, protože slyším, jak se rozhoří vášnivá diskuze o Hamletovi. Konkrétně tedy o otázce, zda bít či nebít.

Když už Jeroným procvičil všechny frekvence, jichž jsou jeho hlasivky schopny, začíná soustředit na vnitřek autobusu. Ukazuje na pána ve středních letech stojícího naproti. „Tata!“ prohlašuje vysokým hláskem, jehož tón se na konci nezvedá v otázku a nepřipouští tak žádnou pochybnost. Pán na mě hledí zděšeně, což mi na sebevědomí nepřidá. Nicméně chápu, že ženskou se třema zablácenýma vadama na kráse, která zpacifikuje dva revizory, o jejich služby u vchodu by se porval nejeden majitel nočního klubu, si muž obvykle nepředstavuje jako potenciální matku svých nechtěných dětí. Milosrdně ho vysvobozuju: „Ne, to není tata, ten na nás čeká doma.“ „Ne, nečeká, to je tata!“ stojí si Jeronýmek za svým. Načež si zřejmě přebere, že proč se spokojit hned s první možností, když se jich skýtá takové množství, znovu se rozhlédne a pokračuje: „To je tata.“ Tentokrát to schytá ten nahluchlý starý pán, který před chvílí prováděl testování naslouchadla. Trochu se bojím, co by s ním obvinění mohlo udělat, naslouchadlo však naštěstí stále visí pod klimbající hlavou. Jeronýmek mi nehodlá nic ulehčit a postupně z otcovství nařkne i vytáhlého poďobaného studenta, tatínka jiné rodiny, jejíž maminka si mě od té doby nenávistně prohlíží, a další a další cestující, přičemž ten obtloustlý chlapík s knírkem je mužem pouze na první letmý pohled. Více se snad stydět nemůžu.

Hloubku tohoto omylu mi osvětlí Bohoušek: „Mami, a chtěla bys mít taky tak chlupatý zadek jako tahle antilopa?“, táže se při pohledu na billboard s reklamou na zoologickou zahradu a od základu otřásá mým přesvědčením, že žádná dětská otázka nemá zůstat nezodpovězena. Stejně mi došla slova. Vlastně je ani nepotřebuju, protože barva mého obličeje mluví za mě. Je rudá, jako pozadí paviána, co má výběh kousek od chlupatých antilop, když už jsme u těch zadnic. Ač ateista, začínám se modlit za naši výstupní zastávku.

Konečně! „Kluci, připravte se, budeme vystupovat!“ radostně oznamuju a Jeroným se rozječí, že chce jet ještě jednu zastávku, aby si koupil lízátko. Bohoušek hodlá jet na konečnou a zpátky. Edouš nevnímá. Zatvrzele sedí na sedačce, hledí z okna a evidentně stále ještě dlí v universu: „Mami, a kdy vznikl vesmír?“ Jak už jsem říkala, nejsem žádný Koperník, ale na tenhle dotaz znám odpověď hned: „Edoušku, kdy vznikl vesmír, to fakt nevím, ale jestli teď s bráškama nevystoupíte z toho autobusu, nejspíš uvidíš, jak ten náš zanikne!“ Mám dost. Příště jdeme pěšky. Už nikdy nepojedu s děckama autobusem.