Při svém prvním těhotenství jsem se cítila obletovaná jak včelí královna. Všichni se na mě usmívali, nabízeli pomoc, svět byl tak nějak milejší a přátelštější. U druhého čekání na další nejkrásnější dítě na světě je všechno jinak. Jistě, došlo k zásadní změně okolností. Z pracovního prostředí, kde můj nový vzhled „jako bych pod trikem pašovala meloun“, byl raritou, jsem se přesunula na dětská hřiště a do různých mateřských center, kde je stav jiný daleko obvyklejší. Ale to mě nijak nezaráží a vítám, že mi teď na břicho, tedy kromě mě a ultrazvuku, sahá tak maximálně rukojeť kočárku.
To spíše reakce rodiny byla poněkud překvapivá. Při oznamování mého prvního těhotenství, čekala jsem první dítě další generace v naší rodině, to vypadalo, jako bychom vyhlásili monarchii a náš potomek měl být jejím prvním králem. Projevy nadšení, krokodýlí slzy dojetí a občas jsem měla pocit, že vybuchovaly i oslavné ohňostroje. Když jsem oznamovala radostnou novinu podruhé, zdálo se mi, že by větší údiv vyvolala informace, že k nedělnímu obědu chystám řízek. Převažovaly odpovědi jako: „já jsem si to myslela.“ A dokonce se objevila jedna: „a opravdu chcete děti tak brzo (dva roky) po sobě?“ Tak nevím, že bych si to, tenkrát ve čtvrtém měsíci, ještě v klidu zodpovědně promyslela?
Nejzásadnější změnu přístupu však kupodivu pociťuju při cestování MHD. Před trochu více než dvěma lety mě spolucestující ochotně pouštěli sednout i v prázdné tramvaji. Teď, když je kvůli kočárku můj akční rádius možných sedadel omezen tak na čtyři, je pravidlem, že pokud dopravním prostředkem cestují aspoň tři lidé, minimálně čtyři z nich možná sedadla obsadí. Většinou jsou to postarší dámy stěžující si na dnešní poměry a neomalenost a lhostejnost mladých. Za těch několik měsíců jsem vypozorovala, že přednost před těhotnou maminkou s kočárkem má při sezení na předních sedadlech v poloprázdném autobuse: dýchavičný obtloustlý pán v krizi středního věku, uštvaná paní kolem padesátky, párek teenagerů jedoucích evidentně přímo z noční akce, uřvaná kočka v cestovní klícce, meloun a nové boty právě koupené u Bati. Ne zrovna nejčistěji vypadajícího bezdomovce nepočítám. Ten mi ohleduplně místo uvolnit chtěl, to já neslušně, zato ale v zájmu udržení obsahu svého žaludku na správném místě, odmítla. Nedávno mě pustila sednout jedna pozorná šedovlasá paní. Dojetím jsem se málem rozplakala.
A nakonec chci své druhé těhotenství zhodnotit z hlediska profesního. Nemůžu se ubránit dojmu, že původní zaměstnavatel měl pro můj stav větší pochopení. Tomu současnému, svému dvouletému synovi, marně vysvětluju, že za tím fotbalovým balónem rozhodně sprintovat nebudu a už vůbec nepřichází do úvahy, že ho zpracuju na prsou. Taky jsem nedávno neprozřetelně pronesla, že miminko kope. Od té doby si musím dávat pozor, protože můj prvorozený drahoušek nabyl dojmu, že maminčino bříško plynule metamorfovalo v jeho nejoblíbenější hračku, jak jinak, než fotbalový míč.
Vlastně ani já nemám možnost věnovat svému rostoucímu břichu stejnou pozornost jako poprvé. Moje ignorace jiného stavu dospěla tak daleko, že v obchodě pokukuju po šatech velikosti S. Neochvějně věřím tomu, že se protáhnu těmi pootevřenými dveřmi. A když se mě občas někdo teď v osmém měsíci zeptá, jestli syn bude mít bratříčka nebo sestřičku, upřímně se divím, jak poznali, že čekám miminko.
A miminko si z toho vůbec nic nedělá a už vůbec nepozoruju známky toho, že by mělo být nějak traumatizované. Stejně jako nedávno to první mi utlačuje žaludek, probírá se střevními kličkami a asertivně mi ráznými kopy naznačuje, že jsem asi upadla z velké výšky na hlavu, když si myslím, že si budu klidně ležet na pravém boku. I tak mám ale pocit, že až se to narodí, budu překvapená stejně, jako tenkrát poprvé.
