"Proč vy ženské neumíte být v nothing boxu?"

zeptal se mě jednoho slunného letního dovolenkového poobědí můj strýc. Sedíme u stolu na zahradě pronajaté vilky, kousek od bazénu, v pozadí šumí mořský příboj a můj manžel a všichni normální lidi si dopřávají siestu.

Naše děti pobíhají po zahradě jako obvykle. Zběsile, nekoordinovaně a nahlas.

A strýc pokračuje: „Víš, nothing box, to je takové skvělé místo v mozku, kde se my chlapi snažíme trávit co nejvíc času. My, když tam jsme, tak vůbec nemyslíme.“ Aha, tím se leccos vysvětluje. Z dalšího popisu vyplývá, že ten dokonalý kousek prázdnoty v hlavě má na starosti především udržování základní životní funkce, čili plynulého pohybu ruky svírající sklenici s alkoholickým nápojem k ústům a zpět. Já si myslím, že musí zajišťovat i dýchání, jinak by nás na světě bylo o hodně míň.

Zamýšlím se. „Edouši, Bohouši,“ zařvu nakonec v odpověď, „přestali byste se laskavě šermovat těma vidlicema na opékání, chcete si ublížit?“ „Vážně? Fakt si myslíte, že je lepší hrát s nima na honičku? Odložte je! Promiň, proč my neumíme co? Vydrž…hned jsem zpátky,“ vyskakuju a pádím vysvobodit ani ne dvouletého Jeronýmka, který uvízl na schodech o rozměrech budících podezření, že sem s nimi před řadou století zabloudili egyptští otroci při stavbě pyramid. Osvobozuju ho z těch kvádrů, co by měly vést spíš na Daliborku než na terasu, posadím ho na pískoviště, kde je minimální šance, že by si mohl ublížit a vracím se ke stolu rozvíjet intelektuální debatu.

„Proč my ne-u-mí-me…dej mi chvilku…,“ zbystřím. Koutkem oka sleduju, že Jeronýmkovi se písek příliš nepozdává, opouští lopatku a bagr a míří přímo k bazénu. To snad ne, zase se jednou hodlá věnovat své oblíbené kratochvíli. Jde se topit. Vyletím ze židle svižněji než turistka v tílku z mešity, svět kolem zamrzne a mozek mi začne generovat bleskurychlé výpočty přesné rychlosti a trajektorie pohybu tak, abych dostatečně rychle doběhla k bazénu, a přitom neriskovala zakopnutí nebo pád, což by plán zhatilo a život dítka mého ohrozilo. Přitom celou dobu pozoruju, jak si Jeronýmek kleká na všechny čtyři, jak se otáčí zadečkem k bazénu a jak pomalu couvá, aby vklouzl do hlubin. Udělám poslední dva přískoky a mám ho. Chytám ho za ručku právě v okamžiku, kdy se pouští okraje. Jeroným se rozječí. Mohlo by se zdát, že ho překvapila studená voda, ale já vím, že se vzteká, protože jsem ho nenechala projít se po dně bazénu.

Uklidním Jeronýmka a uklidím ho do trávy vedle našeho stolu. Ráda bych si sedla, ale ještě to nejde. Edouše a Bohouše totiž přestal bavit přebor ve vrhu opékací vidlicí, který narychlo uspořádali během chvíle mé nepozornosti, kdy jsem zachraňovala jejich bratra, zaklekli na okraji bazénu a vyhlížejí kořist. Moc nechápu, co chcou ulovit, bo v bazénu je živo asi jako v hledišti šachového turnaje. Při pomyšlení, že bych z vody měla po svém nejmladším potomkovi vytahovat ještě další své děti nebo provizorní harpuny, raději je zabavuju a zamykám do přístřešku. Následuje podnětná diskuze, kdy mě kluci přesvědčujou, že mám klíč hodit do bazénu a oni se ho pokusí vylovit. Já oponuju, že jestli nepřestanou, můžou si na dně bazénu hledat své mobily, čímž rozprava končí a chlapci nafučeně odcházejí hledat bezpečnější hračky. Při mém štěstí to budou sirky nebo kosa, ale už nemám sil něco řešit.

Vyčerpaně se zhroutím na židli a ve vybrakované hlavě mi svitne myšlenka, že jsme se se strýcem před chvílí o něčem bavili.

„Prosím tě, na co jsi se mě to ptal?“

„No… vlastně už asi na nic.“

Tak nevím. Proč my ženy neumíme být v nothing boxu?