Na mateřské nezblbnu

Brzy poté, co jsem otěhotněla, pojala jsem podezření, že chátrání nehrozí pouze mému tělu. Pár návštěv diskuzního webu, kam jsem, zřejmě pod vlivem hormonální bouře provázející můj jiný stav, zabrousila, napovídalo, že by mě střízlivý úsudek mohl opustit rychleji než současný obvod pasu. Některé ze skalních přispěvatelek těchto debat byly totiž schopné vytvořit zdrobnělinu i z pojmu jako popelářský vůz a množství mrkajících smajlíků, kterými špikovaly text, mi málem způsobilo epileptický záchvat, ač touto nemocí netrpím. Ani osobní zkušenosti zasloužilých matek nebyly v tomto ohledu příliš optimistické. Z dostupné literatury jsem se poučila o konkrétních rizicích. Situace si žádala přijetí preventivních opatření. A tak jsem sestavila soubor předsevzetí, jejichž důsledné dodržování mě před změknutím mozku zachrání. Myslím, že skoro o rok později je vhodná chvíle na bilanci.

Předsevzetí: Našemu prckovi budeme říkat nezdrobnělou podobou jeho jména.

Realita: Mišutka, chrobaček, drobulenka, bobulka, mišpulín, miška, bobatenko, žirafka, šikulínek, krasaveček, mimátko, bobiš, dupenka, bublik…jakže se to ten náš chlapec vlastně jmenuje?

Předsevzetí: Z kojení nebudu dělat žádnou vědu. S kojením se toho nadělá, tolik návodů a příruček snad nevydali ani k nejnovější sondě chystající se objevit život na Marsu. Prostě když to nepůjde, tak se nezblázním. Stejně budu kojit tak nejdýl do půl roku.

Realita: Bobek bude mít za chvíli rok a já trpím atakou laktačního splínu. Snad ho zvládnu odstavit, než začne chodit do školy. Vzlyk.

Předsevzetí: Nebudu brečet

Realita: Musím být kreativnější, výmluva na cibuli už je dost trapná. Ale když oni ty reklamy na pleny teď dělají tak dojemné.

Předsevzetí: Nebudu nechutná

Realita: „Brácha,“ strkám bratrovi u oběda před nos posratou plínku, „hele, co vás za chvíli taky čeká.“

Předsevzetí: Budu se vyjadřovat ve větách srozumitelných a nešišlavých.

Realita: Drdadrdadrrrrneeeebumplácbléééé.

Předsevzetí: Pokud použiju zdrobněliny jinde, než v komunikaci s dítětem, zabiju se

Realita: Ehm, tohle jsem dotáhla do dokonalosti, zjišťuju, když rozvernou samomluvou prohlásím ke svému spícímu manželovi, že „maminka se teď  napapá, nabumbá, pak si umyje zoubky a půjde taky spinkat.“ Exekuci odkládám, nechci po sobě zanechat sirotka.

Předsevzetí: Při posuzování dovedností a kvalit svého dítěte budu objektivní

Realita: Musím objektivně uznat, že mé dítě je nejkrásnější na světě.

Předsevzetí: Nezaměřím se jen na dítě, budu věnovat pozornost i manželovi

Realita: Já: „Zlatíčko, dáš si večeři?“

Manžel: „Jo, něco bych si dal.“

Já: „S tebou se nebavím.“

Předsevzetí: Nerezignuju na svůj zevnějšek

Realita: Jdeme ven. Asi bych se měla převléct. Na levé nohavici mám otisknutou vzpomínku na včerejší oběd, brokolici s hovězím masem a bramborem, zatímco na pravé se slušivě vyjímá otisk drobounké dlaně zřejmě s malinovou příchutí. Rameno mám poblité, ale jen trochu. Kašlu na to. Nohy stejně schovám za kočárek a tričko má vzor, takže blitka je zřejmá až po delším zkoumání. Hlavu bych si ale umýt mohla. Anebo si vezmu šátek. 

Předsevzetí: NIKDY SVÉMU DÍTĚTI NEOTŘU ŠMOUHU NA OBLIČEJI POSLINTANÝM KAPESNÍKEM

Realita: A sakra…!