uplatňuje Edouš svůj talent najít si skutečně geniální chvíli na vypálení dotazu, neboť mi právě v té chvíli podklouzává lyžáka na dlažbě dámských záchodků a já jednou rukou visím za kliku u dveří kabinky a druhou za umyvadlo.
„To mi, Edoušku, asi budeš muset říct ty,“ odpovídám mu poté, co se zvertikalizuju, vrátí se mi dech a barva do tváří, a pomáhám mu svléknout už čtvrtou vrstvu oblečení, aby si mohl odskočit. Já si odskočit nepotřebuju. Pokaždé když se chystáme na lyže, už předešlý večer nepřijímám tekutiny. Nechci žádné potřeby řešit. Sice mě pobolívá hlava a mám podezření, že ne všechny hlasy, které slyším, přicházejí zvenku mé osoby, ale aspoň se nemusím soukat z vaťáku v kabince o rozměrech sarkofágu. Rozhlížím se kolem, snad by se našel někdo, kdo by napověděl, ale ostatní maminky vypadají, že mají na práci naléhavější věci. V kabince vlevo se paní snaží vyprostit čím dál rychleji přešlapující dcerku z kombinézky, u níž se zasekl zip, a celá dvojice začíná svůj souboj s časem prohrávat. Zprava se ozývají vzlyky, chlapeček už na lyže jít nechce, bolí ho nožičky, ale nepřipadá do úvahy, mají koupenou celodenní permici.
Edouškovi uspokojivě ani odpovědět nemůžu, protože už od prvního seznámení s lyžemi si kladu otázku úplně stejnou. Nevím, jestli moje mírná averze k trávení času tímto způsobem je příčinou, anebo následkem toho, že na prknech jsem dřevo. Vzpomínám si, jak na našem prvním lyžařském kurzu v sedmé třídě měla neodbytný pocit, že trpím prašivinou, bo by si o nás, o členy družstva s krásným pořadovým číslem šest, nikdo ani hůlky neopřel. Tenkrát jsem obohatila techniku lyžování a polovinu kurzu jsem zatvrzele brzdila o kopec zády. Na konci týdne se sice učitel dmul pýchou, že mě naučil obloučky. Konkrétně a přesně dva. Protože pak jsem to vzala šusem a dole u vlekařské boudy jsem se lyžema zapíchla do hromady sněhu až po lyžáky a obličej. Dva dospělí chlapi měli co dělat, aby mě poté, co se dosyta vynasmáli, vytáhli ven. Později jsem lyžování téměř vzdala a raději přesedlala na snowboard. Ne že by mi to šlo líp, ale když člověk posedává na svahu s prknem na nohách, vypadá víc cool, než když na něm leží v poloze, jako by právě vypadl z okna.
Ještě ke všemu jsem se narodila do špatného podnebného pásma a zimu nesnáším. Zřejmě postrádám krevní oběh v rukách a v nohách. Ať ve frontě u vleku podupávám nohama jak při soutěži ve stepu a ruce roztáčím tak, že připomínám větrnou elektrárnu v bouři, moje prsty mají ještě hodinu po příchodu do tepla mrtvolně bledou barvu, přestože venku již raší sněženky a z rampouchů crčí voda proudem. Když se náhodou teplota dostane pod nulu, mám obavu, že se při každém nárazu roztříštím jak výloha mekáče při protestech Greenpeace.
S přibývajícím věkem se moje námitky hromadí. Podle mě se člověk může zmrzačit mnohem levnějšími a méně pracnými způsoby. Navíc toho promrhaného času. Proč kvůli pár jízdám dolů z kopce vstávat v půl šesté ráno, nejpozději o půl sedmé naskládat děti do auta jako puzzle a celou cestu trnout, aby si navzájem nevypíchly oči, bo jsou tak nabalené, že můžou držet paže pouze v poloze, nad níž by učitel klasických tanců zajásal, nejmíň 30 km před cílem s nadáváním předjíždět každé auto na obzoru, neboť nám určitě jede zabrat poslední místo na parkovišti, a následně při pohledu na cenu permanentek na vlek jen s krajním sebezapřením spolknout pokyn, že jestli chcou drahoušci letos Ježíška, tak ten krpál budou šlapat pěšky. Po připnutí posledního dítka i sebe do vázání, se stejně vždycky odněkud ozve: „Mami, mně se chce čůrat.“ Navíc proč tohle podstupovat s výhledem, že jediný požitek, který se po sjezdu dostaví je ten, že jsem i tentokrát dojela kupodivu zase dolů, a ještě víc kupodivu vcelku.
Proč lidi lyžujou? Proč vlastně na těch lyžích teď stojím já? Sama nevím. Nejspíš proto, že jakožto správný rodič si svoje ambice samozřejmě neřeším přes děti. Ale moje děcka prostě lyžovat umět budou! A na školním lyžáku budou oni ti borci, co jim členové družstva číslo šest budou zapínat lyžáky. Ovšem věřím tomu, že si můj syn najde spoustu společensky přijatelnějších odpovědí na svou otázku, navíc vypadá, že ho lyžování baví. A tak přináším jednu z nemála dalších doslova fyzických obětí na oltář rodičovství, pomáhám Edoušovi navrstvit na sebe zpět oblečení, rozvážným robotickým dusáním opouštíme vyhřátou budovu, zapínáme španělské boty a vyrážíme zpět k vleku do té nelítostné zimy, jaká jen při pěti stupních nad nulou může být.
