Poprvé mě to napadlo ve chvíli, kdy jsem si místo zubní pasty vymačkala na kartáček pleťovou masku. Podruhé to bylo v okamžiku, kdy jsem se vytočila nad neschopností sklokeramické desky ohřát mléko, než jsem zjistila, že jsem ji jaksi zapomněla zapnout. A když jsem ani s pomocí Pythagorovy věty, logaritmických tabulek a trojčlenky nebyla schopná kamarádce vypočítat, kolik mi má dát za dva lístky do divadla pokud jeden stojí 350 Kč,-, došlo mi, že bych s tou rychle měknoucí hmotou uvnitř hlavy měla něco dělat.
Sudoku se jeví jako ideální volba. Nemusím u toho sedět pořád, stačí, když budu luštit v těch vzácných chvílích, kdy nemám žádné zdravý rozum ubíjející domácí povinnosti. Zrovna zítra nemám nic v plánu, takže můžu začít hned po ránu.
Ráno vstávám a plním pouze nevyhnutelné úkony. Posadím drobka na nočník, nahážu do něj snídani celá nedočkavá, kdy už si začnu lámat hlavu. Asi bych se měla nejdřív taky nasnídat, ale nemám čas, tak si dám rohlík a hned zasedám ke čtverečkovanému papíru s čísly. Tak se na to podíváme, hmmm, tady bude pětka, super, tady taky, jde mi to dobře. „Pisi, pisi, pisi,“ vrhá se na mě dítě, hned jak si všimne tužky. Je mi jasné, že pokoj hned tak nedá, tak mu bez boje tužku půjčuju. On mi na oplátku a na památku vytvoří abstraktní kresbu přes celou mřížku. Tužku beru zpět a jdu se i se sudoku schovat do přívětivé samoty záchodu. Dokud mi synáček buší na dveře a srdceryvně volá „mama, mama“ jsem klidná a do mřížky doplním sedmičku a šestku. Za zvuků podezřelého ticha vystřelím ze svého klídečku, abych zjistila, že drobek namazal matraci krémem. Prý měla bebí. Asi bych to měla utřít, ale musím přijít na to, kam doplnit trojku. Takže to nechám na později. Dítě využívá situace a v nestřežené chvíli vniká na záchod, kde snaží se pořádně vydrbat mísu štětkou. Aspoň mám chvíli klid a hurá, našla jsem trojku, no a hned tady může být dvojka.
„Ham, ham, ham, ham“ ani nevím, jak dlouho už na mě doráží. Sakra, oběd. Úplně jsem zapomněla. Dneska chci udělat karbanátky, ale zároveň musím bezpodmínečně přijít na to, jestli v tomhle čtverečku bude osmička nebo devítka. Beru si tedy dost zmuchlaný papír s sebou do kuchyně. Nahážu do mísy potřebné ingredience, hnětu a zírám na papírek. Paráda, našla jsem šestku, beru tužku do pusy a snažím se tam číslo dopsat. Moc čitelné není, radši si to budu pamatovat. Konečně ve spěchu tvaruju karbanátky, hážu je na rozpálenou pánev a se zoufalstvím pozoruju, jak mi kapky oleje stříkají na teď již nepostradatelný cár papíru. Zrovna tady na tomhle mastném fleku bude pětka, propiska selhává, tak to tam prostě vyryju. Jedeme dál. Šestka, osmička, devítka, tady může být zas sedmička a devítka, to je ale smrad. Jej, z půlkila vcelku libového mletého masa jsem vyrobila kvalitní brikety. Nevadí, stejně jsem je v tom fofru zapomněla osolit a okořenit. Bobek dostane brambory ze včerejška a já rohlík. Aspoň se nebudu zdržovat.
Po obědě se zacyklím a nejsem schopna určit, jestli mám šestku doplnit sem nebo sem. Dítko by sice mělo spinkat, ale oči, co má přes celou hlavu napovídají, že tomu bude jinak. Jeho aktivity brzdím už v zárodku. „Bobinku, maminka je teď trochu nervózní, protože nemůže přijít na jedno čísílko a mohla by i křičet. Tak teď buď moc hodný, aby mamince neruply nervy.“ Bobek zřejmě pochopil, zdá se, a tak se uklidil do předsíně. Za minutu se odtamtud řítí s vítězným pokřikem a dvěma florbalovými holemi. Dvěma minutami ihned trestám nebezpečnou hru vysokou holí. Ovšem po ukončení trestu bobek svůj prohřešek opakuje, bohužel s následky. Nevím, jak babičce vysvětlím, kam se poděla ta váza, co jsme ji dostali jako svatební dar, byla na svůj výběr tak hrdá. Tentokrát hříšník dostává pět minut plus do konce utkání, sportovní výbavu zabavuju a dostane ji až na konci roku. Prcek má jediné štěstí, konečně jsem zjistila, kam doplnit tu šestku, a tak ani moc neřvu a rychle uklízím střepy.
Drobek vypadá trestem dotčen a odebírá se do naší ložnice. V těch vzácných chvílích klidu najdu sedmičku a devítku, načež při kontrole ložnice zjistím, že mi vyházel většinu oblečení ze skříně. Asi bych to měla uklidit, za chvíli přijde manžel z práce. Anebo raději zavřu dveře. Hele, ta sedmička bude tady, takže osmičku doplním sem, čtyřku sem, tím pádem tady bude dvojka a tady trojka. A mám to! Užívám si pocitu z dobře splněného úkolu.
Za chvilku slyším klíč ve dveřích, manžel je tady: „Ahoj miláčku, představ si, vyluštila jsem tu sudoku. Jo a vem si prosím papuče, na záchodě je mokro z toho, jak se tam prcek vrtal štětkou, ale neboj, je to jenom voda. Kolem stolu choď opatrně, mohly by tam být střepy. Do ložnice prosím neotvírej dveře. Na večeři jsem ti chtěla udělat karbanátky, ale spálila jsem je, rohlíky jsem snědla a ten chleba už je trochu plesnivý. Takže asi běž rovnou nakoupit.“
I tak to ale vypadá, že manžel mou snahu o intelektuální rozvoj oceňuje, k Vánocům jsem od něj dostala sudoku pro náročné. Takže v tomto roce zřejmě umřeme hlady ve špíně a zapomnění, zato pronikavě inteligentní.
