Jak jsme jeli na hory

Ve čtvrtek jsme měli jet na hory. Na místě jsme museli být nejpozději v šest večer, jinak bychom nestihli rolbu a neměl by nás kdo odvézt nahoru na chatu a museli bychom asi přespat v autě a nejspíš bychom všichni umrzli. No dobře, v pustině zvané Pec pod Sněžkou by nás zřejmě pojít zimou a hlady nenechali. Ale i přes tuto útěchu jsem už od pondělka byla preventivně nervózní, že to nestihnem.

Přípravy mě dohnaly na hranici vyčerpání. Tři dny jsem sumírovala seznam věcí, které s sebou musíme bezpodmínečně mít, aby zejména náš devítiměsíční kojenec nebyl v průběhu čtyřdenního pobytu deprivován na těle ni na duchu. Ve středu ráno jsem začala balit. Celé dopoledne jsem vršila hromadu, která by zahanbila i Sněžku. Poobědvala jsem chleba s máslem, bo nebyl čas ztrácet čas, a celé odpoledne jsem strávila uklízením věcí z hromady zpět do skříní. K večeru byl reprezentativní výběr nezbytností hotov. Nacpala jsem je do největšího kufru, který se u nás vyskytoval, a celý obřad jsem zakončila úlevným skokem na jeho víko, abych mohla zapnout zip. Já s malým jsme byli sbaleni. Manžel je dospělý, ten ať se sbalí sám.

Večer manžel rozhodl: „Odjíždíme v poledne.“ Celá naše rodina, všichni kamarádi, známí blízcí i vzdálenější, paní prodavačka v našem oblíbeném obchodě i trafikant na rohu mohou potvrdit, že řekneme-li, že vyjíždíme v poledne, znamená to, že kolem druhé hodiny za námi zacvaknou dveře. A to pouze v těch optimističtějších případech. K této variantě jsem tedy přičetla cestu trvající tři hodiny čistého času a nervozita se kupodivu nijak nezmenšila. Raději jsem šla spát. Ráda bych řekla, že to byl spánek spravedlivých, ale spíše se jednalo o bezesnou noc neurotických hysterek.

Ráno jsem stále stejně nervózní vstala, přebalila a nakrmila malého a udělala snídani. Manžel se vyloupnul ve dveřích ložnice v devět, usedl ke stolu a poklidně posnídal u dvou dílů svého oblíbeného akčního seriálu. Poté se, stále ještě v pyžamu, významně zahleděl na hodiny a začal si organizovat kontakty v telefonu. Já mezitím kroužila po bytě jako pološílený křeček a kontrolovala, co jsme ještě zapomněli. Semtam jsem se zastavila, hodila po mém milém okem a upouštěla páru nenápadně ušima, neboť jsem nechtěla být semetrikou.    

Ve tři čtvrtě na jedenáct zvedl hlavu a utrousil: „Ještě musím zajet pro řetězy.“ Převlékl se z pyžama a odjel. Za hodinu byl zpátky, projevil nadšení, že je uvařený oběd, usedl za stůl a poklidně pojedl. Ve čtvrt na jednu zahlásil: „Asi bych se měl sbalit.“ Moji poznámku: „To bys asi mohl, vzhledem k tomu, že už jsme vlastně čtvrt hodiny na cestě,“ pronesenou tónem jedovatým tak, že cyankáli je ve srovnání s ním pouze neškodný zákusek, bohužel přeslechl, protože zrovna zkameněl s otevřenou pusou při sledování reklamy v televizi. Když znovu ožil, vzpomněl si, že je na čase ostříhat si nehty na nohou.

Zhruba někdy kolem jedné hodiny jsem začala být semetrikou. Hlas jsem zvýšila jen lehce, ale venku se asi najednou zvedl vítr, protože se nějak třásly okenní tabulky. Jemně jsem manželovi naznačila, že by si konečně jednou mohl pohnout, že kontakty v telefonu mu na horách ruce nezahřejou, i když to vlastně nebude potřeba, protože stejně nebude lyžovat, pokud si ty lyže ihned nenachystá. Že by si místo telefonu měl zorganizovat priority. A že vlastně nebude mít ani kde lyžovat, protože nikam nejedeme a teď ať si do toho svojeho přístroje hledí třeba celý víkend.

Vypadalo to, že jsem dosáhla svého. „Už jdu,“ řekl totiž manžel telefonu a opravdu, za půl hodinky se zvednul, sbalil se a ve dvě za námi zaklaply dveře. Nakonec to vypadalo, že bychom rolbu snad mohli i stihnout. Už o něco smířlivěji jsem v přednášce o prioritách a sebeorganizaci pokračovala i v autě. A jak si tak řečním, poučuju a udávám se za příklad, najednou mi zaskočila slova v půlce věty: „Ehm, miláčku, zapomněla jsem malému vzít zimní bundu!“ „Ale vždyť to nevadí, vrátíme se,“ řekl na to klidně můj drahý manžel.

Rolbu nejspíš nestíháme, ale snad nás nějaký skútr za mastnou úplatu na chatu doveze.