Jak sem se nestal reprezentantem

Jako malej sem byl sportovně nadanej. Dali mi do ruky raketu a už míčky lítaly. Posadili mě na kolo a hned ze mě byl Olaf Ludwig. Kopli před mě mičudu a hned sem jednoho vsítil. Talent. Až se táta začal těšit, že ze mě bude reprezentant.

Všechny tyhle sporty sem ale provozoval s klukama z vesnice, kam mě rodiče věšeli o víkendech na krk babičce.

V pátek večer sem dorazil k babičce s taškou přes rameno nacpanou teplákama, slipama a náhradníma ponožkama. V předsíni na mě čekaly prodřený kopačky. Řek sem ahoj babi, jdu za klukama na hřiště. Nechceš něco k jídlu? Ne. Počkej, aspoň si tě pomuchluju! Babííí... kluci čekají...

Pak sme lítali po hřišti, který místní fotři v akci ZET upravili pro svoje ratolesti, když se jednou v hospodě hecli. U jedný brány byl kolotoč a tam sedávaly holky a sledovaly nás. Všechno to byly moje setřenice a všechny byl úplně blbý.

Vždycky se chtěly dostat do hry.

Když nás bylo málo, tak jsme je občas vzali a postavili dvě z nich do brány. Zbytek se sdružoval v chumlu na místech, kde před několika vteřinama byl balón. To jim ovšem nezabránilo v tom, aby nás netahaly za trika a nepodrážely nohy. Nějak sme je nemohli naučit, že nejde o to skolit soupeře, ale vsítit branku a hrát pozičně. Taky s chápáním osfajdu to bylo horší. Ale stejně jsme je brali mezi sebe. Ostatně to byly naše sestřenice a občas nám taky donesly z domova krajíce s máslem a hrnek studený vody.

Druhej den sme šli hrát línej tenis. Zase tam kolem nás posedávaly a chtěly dělat rozhodčí. Neměli sme síť, takže někdo musel určovat, jestli šel pěnovej míček pod špagátem nebo přes. Občas se u toho pohádaly a někdy si vjely do vlasů. Abych byl teda spravedlivej, občas sme se klukama taky pohádali. Do vlasů jsme si ovšem nevjížděli, to bylo pod naší úroveň. Jenom sme si občas vynadali do parchantů a odešli s potlačovanejma slzama domů.

Co se ti stalo? Ptala se babička

Ale nic... jsou to debilové.

Debilové se neříká. Co ti udělali?

Ale nic... jsou to... blbci.

Blbci se taky neříká.

Tak sem mlčel.

Druhej den na mě kluci zahvízdali a vše bylo zapomenuto.

Je to sport, no tak to možná šlo nad, to je fuk. Hele dneska jedem závod míru. Vem kolo!

A jeli sme závod míru.

Trasa vedla přes čtyři sousední vesnice.

Na trička sme si křídou napsali čísla a holky to odstartovaly tlesknutim.

Šel sem do vedení, ale bylo mi jasný, že takový tempo dlouho nevydržim. Za vesnicí na náš čekal kopec přezdívanej Kulíkáč. Byl nekonečnej. V půlce už z nás tekl pot. Peloton se trhal, spadnul sem na druhý místo, za bratrance Míru. Nikdo z nás neměl přehazovačku, takže sme všichni stáli v pedálech, přenášeli váhu a kejvali se ze strany na stranu, jak sme to viděli v televizi u borců z NDR.

Peloton se v kopci rozpadl na osamělý jezdce. Jenom já s Mírou sme na špičce drželi krok.

Když sme konečně dorazili na vrch toho pekelnýho kopce, měli sme toho oba dost, podívali sme se na sebe, pokejvali a zůstali stát vedle sebe.

Mmmuuusssííímmmeee na něě poč...kat...

Jooo... to musí...me.

V klidu sme vydejchváli a čekali až na to nejposlednějšího.

V normálnim závodu bysme to nemohli udělat, ale sou tu různý výkonostní třídy...-řek sem asi po minutě, když dorazil třetí a čtvrtý závodník. Taky sundali nohu z pedálu a vyčkávali s čelem opřenym o řidítka.

Když dorazil poslední, ještě sme chvíli počkali, až se trochu vydejchá a pokračovali sme dál. A takhle to šlo na každym kopci, kromě posledního, tam už sme nečekali a spurtovali a pouštěli to z kopce bez brždění.

Cíl byl na rovince u hřiště pod Kulíkáčem.

Holky tam už čekaly a skandovaly.

Udělal sem parádní smyk, až se zvednul prach.

Připadali sme si všichni jako borci z televize. Padli sme na zem do trávy a leželi tam úplně vyřízený.

Míra byl první, já druhej. V podstatě každej uhájil pozici, jakou měl na prvnim kopci.

Ste nemuseli čekat, já bych vás dohnal.- řek pak v cíli Michal, nejslabší jezdec.

To bys musel mít v zadku vrtuli.-řek Míra.

Sem se potřeboval jenom rozehřát. Ke konci sem se zlepšoval.

Možná dvě vrtule!-smáli sme se s Mírou.

Ste blbý.-řek Michal, sednul a kolo a odjel domu.

Příští tejden sme na něj zapískali a šel zas.

Všichni sme měli krátkou paměť a leželo toho před náma příliš mnoho, abychom se zdržovali blbostma.

Některý z nás se tim říděj pořád a jiný už se naučili přidávat si na zadek vrtuli.

…

Reprezentant ze mě ale nikdy nebyl.

Jednou mě táta zavedl do okresního mládežnickýho fotbalovýho klubu.

Na hřišti se proháněli kluci jako já, ale měli dresy.

Uprostřed toho stál kníratej trenér s pupkem jak vzpěrač.

Pořád měl u pusy píšťalku a když na ní nehvízdal, tak řval na ty kluky. Dělej, přidej, makej, takhle si představuješ sprint? Seš snad nějaká ospalá panna? Di do toho míče ty lemro!

Chvíli sem tam běhal s nima, trenér na mě řval a pískal, kluci strkali jeden do druhýho a každej koukal jen na mičudu.

Když mě trenér uznal za vhodnýho k dalšímu tréninku, poslal mě do šaten, abych si tam vzal dres.

Šel sem k šatnám, kam mi ukázal, vlez sem dovnitř, smrdělo to tam potem, kolem otlučenejch plechovejch skříňěk byly poházený kopačky, zvenčí furt zněla píštalka a řev trenéra. Sto let nemytejma oknama se dovnitř namáhavě dralo slunce.

Chvíli sem tam pobyl a pak sem šel domu.

Doma sem řek, že mě to tam nebavilo.

Myslim, že fotr řek: TAKHLE nikdy nic nedokážeš.

Myslim, že sem mu na to neřek nic.

...