Ukrajinský velikonoční příběh

Praha, Řepy, neděle, hodina před půlnocí. Čekám na Vasyla. Tak to stojí v aplikaci. Z baráku vyleze Vasyl, Voloďa a Sergej. Všichni mají upito.

Hej kámo, můžeme si dát ještě cigaretku? Říká jeden z nich.

Jasně chlapi.

Díky!

Pak je sleduju jak kouří, povídají si a objímají se. Mluví potichu, aby nerušili lidi, co už kolem dokola v panelácích spí. Pak dokouří a líbají se a znovu objímají.

Voloďa zaleze dozadu a hned usne.

Vasyl si sedne vedle mě.

Sergej odchází zpátky k baráku a mává.

Vasyl mává taky.

Díky kámo, to víš Velikonoce. U nas na Ukrajině největší svátek. Vozkresanije Krista. K tomu alkohol trochu. Kristus taky pil víno.

Já vím, to je v pořádku. Slavit se musí.

Tak, mě už to chlastani moc nebaví, ale s přáteli se vidět, trochu popít, to musíš.

To úplně chápu. Žijete tu dlouho? Že mluvíte dost dobře česky.

Pět let, ale každej den mluvit musím s Čechami, tak jsem naučil se dobře.

A teď, jak je krize jste o práci nepřišli?

Ne, pracujeme na stavbě, ale dobrý, některý Ukrajinci museli vrátit domů, ale my práci máme, tak můžeme pracovat a posílat peníze rodinám. Víš jak, na Ukrajině špatný, všechno špatný, práce je, ale za malo peněz, tady víc. Tak pracuješ a posíláš domů, tam žije 10 lidí z toho, co posílám. Všechny živíš, víš jak, není jednoduchý, ale snažiš se, děláš, máš je rád, tak musíš vydržet. Chápeš?

Chápu.

To je dobře, oni některý Češi na nás dívaj, tak víš, divně. Já pracuju i s Čechami, oni to říkaj taky někdy, že my bereme práci, já byl na pivě, s takovým starým pánem, starý zednik, dali jsme hodně piv, víc než bylo dobře, dali jsme a on říká, že já dobrej člověk, já jemu, že on dobrej člověk, a už se máme rádi, ale víš jak, já kdybych nemusel, tak tady nejsem, já bych zůstal doma, co tady mě čeká? Jen práce a práce a práce, ale živíš rodinu, maminku, tatínka, mají zahrady, pole, jen díky tomu žijou a díky peníze, co posílám. Každý měsíc. Jako pěkná země, tahle republika, ale já zůstal bych doma, chápeš? Jenže to nejde, nevyděláš. Nezlobíš se?

Vůbec ne, úplně to chápu.

Tak dobry, ty dobrý člověk taky. Já hned věděl, že ty dobrý.

Rozloučili jsme se v Nuslích chlapským podáním ruky. Fuck Covid 19. Voloďa teda potřeboval trochu pomoct z auta, ale taky mi chlapsky podával ruku.

Vasyl si ho ho nadhodil kolem ramen a ještě mi říká.

Hezký Velikonoce Jirži.

Vám taky chlapi. A pokoj s vámi.

Pociťuju velkej respekt k lidem, který se vypraví daleko od svých domovů, aby se postarali o lidi, který mají rádi. Tady se často mluví o Ukrajincích pohrdavě. Štve mě to. Při mnoha jízdách jsem si ověřil, že jsou to vesměs příjemný lidi, kteří se jen snaží vydělat nějaký groš. Ano, když se opijou, tak se opijou teda pořádně. Ale zkuste někdy makat pár týdnů den co den v kuse. Být jako křeček v kole. Být obklopený lidmi, kteří na vás zírají převážně minimálně mírně nepřátelsky, být okřikován prodavačkami – Co chceš? Nauč se česky! Cítit ty pohrdavý pohledy, protože tě každej na první pohled pozná, protože máš vylepanou hlavu, protože nemáš na barber shop, protože jste si s klukama koupili jeden zastřihávač vlasů a ten si půjčujete, protože domů posíláte prachy rodinám, protože musíte platit mafiány, co vám dohodili práci, protože musíte makat dvanáctky a na ubytovně dost často teče jenom studená voda.

Není to jednoduchej život.

Pomyslete na to příště, až potkáte Ukrajince v Albertu si tiše a skromně kupovat vodku, hlávku zelí a chleba.