Blízký setkání třetího druhu

Jednou jsem v Dolomitech vylezl v noci ze stanu, protože se mi chtělo chcát. Byli jsme vysoko v horách, kde už nebyla žádná vegetace, jen tyčící se stěny, moře balvanů. Vylezl jsem bosej, bez čelovky, byla tichá, jasná, hvězdami prorostlá noc.

Stoupnul jsem si bosejma nohama na kameny, který ještě vyzařovaly slunce, co nasály přes den. Rozkročil jsem se na nich a začal chcát. A pak se podívám nahoru. Ke skalním stěnám, k nebi.

A ty obrovský stěny zakouslý do hvězdnýho nebe se zvolna pohybovaly společně s celym vesmírem. Celej vesmír se točí a rozpíná, tak proč ne kusy hor.

Ty bílý stěny se vlnily a vydávaly zář, jakou si představíte, když se řekne Blízký setkání třetího druhu.

Bylo to tak zkurveně magický, že mi to málem zarazilo chcaní.

Ale lidská potřeba je lidská potřeba. Ani smrt ji nezastaví. Ostatně i ve smrti se naposledy pochčijete a poserete. To už je taková tradice.

Navíc jsem neměl strach. Jenom jsem zůstal přikovanej jak Lotovo žena a poklesly mi koutky. Vždycky jsem věděl, že v horách to ještě je, že v horách ještě žijou divný bytosti, který jsme z měst vytlačili hlukem a smradem. Ale že ty bytosti jsou i hory samotný, to mě nikdy nenapadlo.

Dávno jsem dochcal, ale zůstal jsem tam stát se staženejma trenkama. Vono vidět obry, to se nepodaří každej den.

Přesouvající se obři vydávali tichý, drolivý zvuky, jako když se pomalu sesouvá kamenitá suť na svahu hory potom, co do ní šlápnete.

Přísaham, že jsem neměl tripa. Už dlouho ne mami, tati.

Ve stanu se něco zavrtělo.

To bude A. Něco jí probudilo ze sna, zašátrala vedle sebe, nahmatala prázdnej spacák a říká:

-Kde seš?

Neříkam nic, abych nevyrušil obry.

-Jirko! Zvýší hlas.

Obři se zastavujou, mění se v kameny.

Kurva!

-Pššššt.

Jeden po druhym se mění zpátky na kusy kamení s čepičkama ledu nahoře. Vesmír nad nima se točil dál, ale už to nebyl tanec, už to bylo jako vždycky. Blikající lediody v černý kaši.

-Co se děje? Pojď dovnitř brouku.

Všechno se zastavilo.

Natáhnul jsem si trenky a říkam.

-Ale to nic lásko. Už jdu.

-Co se tam venku dělo? Slyšela jsem nějaký divný zvuky.

Protože jsem chtěl, aby spokojeně usnula, tak jsem řek, že jsem to byl já.

-Špatně jsem došlápnul a sesunulo se trochu kamení.

-Tak proč chodíš tak daleko od stanu?

-Trochu jsem se procházel, no.

-Stejně to znělo divně.

-Hmm. Ani ne.

Vlastně to všechno pěkně zapadá.

Čekáme na ufony. A přitom stačí, když člověka ve dvě v noci na správnym místě probudí jeho lidská potřeba a otevře mu oči.

Jdi a dívej se.

Pořád se dívej.

Jestli ten strom není živej.

Jestli není živej i tenhle šutr, co vypadá jako menhir.

Myslíš, že ho sem dotlačili?

Proč myslíš, že sem nedošel sám?

Protože mi to ve škole řekli.

Jo a taky nám řekli, že Lenin žije.

A vono hovno.

Situace se pořád mění. Jako na frontě. Jednou žije Lenin s tou svou věčnou bradkou jako vykřičníkem a teď tady ožívaj hory.

A ve škole vám řeknou hovno. V novinách se to samý dočtete ještě dřív, než se to stane. Televize pošle reportéry a hovno nafilmujou. Pak s nim zahltí obrazovku, že to nejde ani utřít.

Ale proč nikdo nenafilmuje tohle?

Usnul jsem s hlavou plnou otázek.

Ještě jsem zaregistroval, jak se jedna skalní stěna zeptala druhý.

-ON to ví, mám se na něj zřítit?

A ta druhá bez váhání odpověděla.

-Houby, ten je NÁŠ.

To si kámo kurva piš.

...