Sociálně-demokratické unifikoškolství

Představa sociální demokracie o školství je jak opsaná od komunistů: všichni totéž, nikdo nevybočuje. A protože se musí držet krok tak, aby došli všichni, nemůže se mířit daleko.

V ten samý den (31.7.) se můžeme dočíst dva články na jedno téma:

1. Zakladatelé a vůdci nejobdivovanějších firem současnosti (Amazon, Google, Microsoft a další) vyrostli v alternativním vzdělávacím světě Montessori škol
2. České Ministerstvo školství přitvrzuje svůj program „Všichni stejní“ plánem sjednotit cíle pro všechny žáky.

Ministerstvu školství zdatně sekundují organizace, kterým jde o všechno možné, jen ne o kvalitní vzdělávání dětí: Národní ústav vzdělávání a CERMAT potřebují školství, které je poslouchá a dává tak jejich práci „smysl“. Všechny tři instituce dohromady se nám snaží léta tvrdit, že cílem školství je výchovou unifikovaných jedinců. Je jim zjevně úplně jedno, že

• je to v příkrém rozporu s pohledem psychologů nejen na děti, ale lidi obecně, protože různorodost povah, potřeb, zájmů i schopností je vůbec základem psychologie člověka
• snaha vůbec neodpovídá tomu, jak vypadá společnost kulturní i ekonomická, která potřebuje různé lidi na různé práce, čehož určitě nelze dosáhnout jednotným vzděláváním

Jediným logickým zdůvodněním rozporů je, že cílem škol není pomoci lidem v přípravě k životu v dospělosti. Žel, asi tomu tak bude.

Bohužel, průběh třídních schůzek na školách nechává plánům unifikačních institucí cestu volnou. Stále převládají rodiče, které zajímá v podstatě jen to, aby dítě nemělo ve třídě a s výukou problémy. Jestli je skutečně připravené na budoucí život, to zajímá málokoho. Matky vesměs nekriticky obdivují učitelky a to i ty, které dětem opravují chyby ne proto, že odpověď je špatně, ale proto, že je jiná, než si učitelka představovala. Otcové mlčí a čekají, až se dámy vymluví. Mizivé úsilí rodičů posunout školy směrem k iniciativitě a kvalitě vede k tomu, že na školách vydrží je průměrní učitelé, kterým vyhovuje, že se mohou schovat za nařízení a direktivy ministerstva a společně s rodiči si zanadávat.

Únikem z průměrnosti byla víceletá gymnázia, kterým jde sociálně demokratická unifikace stále více po krku. Sjednocováním přijímacích zkoušek se snaží i tyto ostrůvky snahy o lepší vzdělání zglašajtovat do průměru, který naučí průměr, ve výsledku skoro nic. Ano, tvrdím, že měřeno užitečností pro život, neučí české školy skutečně skoro nic.

Co potřebují děti pro život?

Naučit se učit - tedy rychle pracovat s informacemi a vytáhnout z nich to, co pro aktuální práci potřebujete. Ne to, co nepotřebujete a zapomenete. Školství ignoruje, že informace jsou a budou na dosah ruky a je zbytečné trávit léta jejich stěhováním do hlavy a zase ven. Rodiče, zamyslete se: Kdy naposledy dostaly vaše děti ve škole radu, jak se učit? Jak si vybírat důležité informace? Jak s nimi pracovat? Mám ve škole několik dětí, ale žádné takové rady ve škole nikdy nedostalo.

Naučit se dotahovat vlastní nápady - Úspěch v ekonomickém i kulturním světě se otevírá těm, kteří mají nápad a dokážou ho realizovat. Už jste někdy slyšeli, že by toto škola učila? Právě naopak! Vlastní nápady dětí jsou pro většinu učitelů hrozbou, kterou potlačují hned v počátcích.

Rozvíjet své schopnosti - Všichni od rodičů, přes psychology, manažery až po vedoucí oddílů vám potvrdí, že dítě i dospělý dělá některé věci lépe a některé hůře, a když mu umožníte, aby se věnoval především tomu, na co „má buňky“, může být výborný. Lidé, kterým se v práci protnou jejich schopnosti s tím, co od nich práce vyžaduje, jsou nejlepšími pracovníky. Jak tomu pomáhá naše školství? Vůbec! Tlakem na maximálně vyrovnané výsledky ve všech oborech nutí všechny, aby se snažili být srovnatelně dobří ve všech předmětech. Výsledek? I ti nadaní se většinu školy učí to, co nejsou jejich schopnosti! Výsledek je zřejmý: vycházejí absolventi vyčerpaní, s pocity neschopnosti (ta škola byla vždycky dřina), kteří se rozvoji svých schopností téměř nevěnovali, protože se roky věnovali tomu, co jejich schopnosti nejsou! Nedivme se, že se dál už učit nechtějí. Vyrostli v tlaku, že učit se musíte to, co jim nejde.

Ne, většina lidí nepotřebuje vědět, čím byl významný 18. červen 1815, a které kdo se živí heterotrofně. Dokonce si myslím, že ani nepotřebují vědět, kolik stojí v Praze gram heroinu. (Témata vybrána z toho, co jsem se minulém školním roce naučil při zkoušení svých dětí). Ale žádné z nich se nedozví, že nápady mají svou cenu, a když se na nich pracuje, mohou člověka živit. Nemohly se to dozvědět, protože to neví ani jejich učitelky. Když se učily o formách vlastnictví, duševní mezi nimi nebylo.

Co nám nabízí ČSSD?

ČSSD prostřednictvím svých vzdělávacích snah vychovávají další generaci lidí, kteří nedokážou realizovat vlastní vize, protože si nevěří, mají nevyvinuté své nejlepší dovednosti a škola je nenaučila si za svým cílem jít. Ideální volič pro stranu, která se bije za práva neúspěšných.

Jestli chcete, aby vaše děti byly úspěšné, vezměte vážně, co pro ně kdo chce udělat.

Vyvažovací poznámka na závěr:

za ANO jmenovaný ministr financí se domnívá, že doktorandské studium je večerní koníček, který si nadšení studenti snadno zaplatí z platu, který mají v práci. (viz páteční rozhovor s p. Cidlinskou na idnes.) To jen na okraj, abyste neměli pocit, že článek nadržuje jedné straně.

K názoru se mohu přidat: Evropské miliardy tekoucí přes programy pro doktorandské studium se do Česka téměř nedostávají. Proč? Nikdo o ně nežádá, protože doktorandy tady věda nebere vážně. Češi si nevěří a ani se nesnaží. To je cílem výsledek úsilí našich škol. (Zdroj: stovky žádosti o granty z celé Evropy, které mi za 10 let prošly rukama.  Česká účast v nich nedosáhla ani 5 případů)