Nevím, jestli nežiju v jiné zemi než naši politici, ale mám pocit, že mi jako voliči vůbec nerozuměli a nerozumějí. Jako pravicově smýšlející člověk jsem, byť ve vzteku a se sebezapřením, přivítal výsledky nedávných voleb z toho úhlu pohledu, že rádoby pravicové strany dostaly pořádnou lekci a začnou se chovat normálně. Výsledek kongresu ODS a nyní i způsob projednávání tří důležitých zákonů, mě ovšem zcela uzemnily.
Drtivou porážku si tyto strany přečetly tak, že i nadále chtějí v rámci tzv. konsolidačního balíčku tvrdošíjně zvýšit nejen DPH, kde se už letos jasně ukazuje, že zvýšená sazba neznamená také zvýšený výběr daní, ale i jiné nepřímé daně, jako třeba daň z převodu nemovitostí (z 3 na 4%), kde se zdaňuje už pětkrát zdaněné a kde už dávno tato daň neměla, z liberálně konzervativního pohledu pravicové strany, existovat. No jo, ale ony se chtějí zvedat i daně přímé, zavedením další 7% daně pro vysokopříjmové kategorie a to už je opravdu fičák.
Drtivou porážku si tyto strany přečetly také tak, že i nadále budou jako smyslu zbavené prosazovat nepromyšlenou penzijní reformu, ke které se už dnes nehlásí dokonce ani některé penzijní fondy a skepticky (a přitom správně a přesně) se k ní vyjádřil i ten, kdo by měl být na barikádách této reformy jako první – předseda Asociace penzijních fondů J. Rusnok. Politikům nestačí vyjádření lidí ve volbách, názory odborníků a ekonomů, výpočty, věcné argumenty, prostě si melou stále svou a chtějí spustit něco, co nemá ekonomickou ani finanční logiku a do systému se může zapojit jenom neinformovaný blázen. A podobné je to i s církevními restitucemi.
Co je na všem ale úplně nejhorší, je způsob schvalování těchto 3 naprosto klíčových norem, z nichž ty dvě jdou hluboko za aktuální volební období a ovlivní ekonomiku země i životy nás všech na několik desítek let, ale i další generace. Tyto normy – a nyní mám na mysli zejména tzv. penzijní reformu a církevní restituce – se přece musejí schvalovat na základě širší shody společenské a politické, nikoliv na principu síly, náhody nebo doslova na základě oficiálně nevyřčené výzvy „hledáme 101. poslance, značka: nějak se domluvíme“.
Výsledek je pak tristní. Jedni nechtějí milionářskou daň, druzí s ní naopak limitují svoji podporu, ale nechtějí zvýšení DPH, další se raději vzdají mandátu, někdo odejde ze sálu, aby snížil kvorum, jiní se probudili ze spánku a zjistili, že pád vlády a hlavně předčasné volby za to nestojí, tak budou naopak v sále hlasovat pro a další to korunuje tím, že bude prostě pro kvůli tomu, aby se vyhranil vůči jinému, který ovšem mezi tím už poslaneckou lavici opustil. Zkrátka se hledá nebo se dobrovolně nabízí 101. poslanec, aby se schválily normy, které by za normálních okolností měly mít podporu 120, 130 poslanců, protože by měly být principiální, dlouhodobé, trvalé, smysluplné a důvěryhodné. Co se v této zemi musí stát, aby to pochopili i zvolení politici?
