Závan Opoziční smlouvy

Polistopadový vývoj, respektive divoká devadesátá léta se nám v lednu léta páně 2013 vrátila jako bumerang.

Nejprve na začátku ledna nehoráznou amnestií Václava Klause a zejména článkem II., kterým se ukončily ještě „živé“ závažné hospodářské delikty. Ty největší korupční kauzy, tunelování a ekonomické trestné činy v miliardových hodnotách. Na obžalované se bude muset dívat jako na nevinné, ještě se jim vrátí zabavený majetek, získaný z trestné činnosti a tisíce poškozených pak v případných občansko-právních sporech půjdou do nejistoty formalistického českého práva. Nekritičtí obhájci Václava Klause na to mají jednoduchý argument – prezident z ústavy může vyhlásit amnestii. Ano, to bezpochyby může, ale ústava předpokládá, že se přitom bude řídit i nepsanými pravidly, morálkou a především zdravým selským rozumem.

Následně v sobotu 26. ledna byl v první přímé volbě zvolen českým prezidentem Miloš Zeman. Zbytečně se lidé rozčilují, je to v naší zemi konzistentní a logické pokračování politiky – Klause pomohli zvolit komunističtí poslanci, Zemana potom komunističtí voliči. A Václav Klaus se hned v prvním komentáři nechal slyšet, že „pravda a láska konečně zvítězily nad lží a nenávistí“. Tak se nám to krásně spojilo, jako bychom se probudili v roce 1998. Nevídaný názorový veletoč současného prezidenta – před 14 dny prohlašoval se smutkem v hlase, že šlo o největší porážku pravice po roce 1989, aby nyní potvrdil to, co všichni už vlastně tušili, že on sám volil levicového kandidáta. Ach jo.

Karel Schwarzenberg jistě nebyl ideálním kandidátem. Jeho volbou se ale mohlo dosáhnout dvou zajímavých pozitivních efektů – dnes budoucí prezident se mohl vrátit na Vysočinu a ten současný by prý zřejmě emigroval. Škoda. Nicméně přece jen tu jedna dobrá zpráva je. Závěr prezidentování Václava Klause nám snad ukázal, že horší už to nebude. Abych to parafrázoval slovy samotného Václava Klause – nic nekončí, jede se dál. Jen doufám, že to nebude znamenat onen pověstný klid na práci.