Odraz religiozity v české a polské národní mentalitě.

Jak vzniklo náboženství? Vlastně z nedůvěry v člověka. Člověk je nedokonalým výtvorem boha a proto je ho nutno pořád kamsi směrovat, zušlechťovat, vylepšovat… Stejně tak pro potřeby větší integrity lidského společenství bylo nutno vymyslet něco posvátného, k čemu by měli lidé úctu a čeho by se také báli. Lidé si musí myslet že je tady někdo kdo je neustále pozoruje a jednou jim to spočítá. První šamanští vůdci uvažovali nejspíš takto: „…Když nám budou ty ovečky dobře sloužit slíbíme jim na onom světě i to, co jim dnes zakazujeme. Ale běda těm, co si dovolí o nás a našem poslání pochybovat či dokonce věřit jiným šamanům. Těm to spočítáme už tady na Zemi ohněm a mečem! Všechny víry a všechna náboženství jsou lidským výmyslem – a podle toho také vypadají. Ale lidstvo mělo vždy tendenci věřit nesmyslům. Každé náboženství má svůj psaný zákon kterému věří a kde tvrdí že to, co je v jejich knize, je jediná pravda na světě a ten,kdo se jí neřídí je špatný a proto musí být přesvědčen a přidat se k jejich víře anebo zneškodněn. Skupiny pravěkých lidí mezi sebou odedávna bojovaly o bohatá loviště, příhodná stanoviště a další přírodní zdroje. Aby tlupy domorodých bojovníků lépe a semknutě vraždily ty jiné, bylo vhodné vymyslet jednotící společnou víru v nadřazenost vlastní skupiny. Kupodivu bylo vcelku jedno, o co se tato víra opírá. A mohl to být naprostý nesmysl. Jedině my jsme ti praví správní nejlepší. Lépe se totiž vraždí, když věřím, že ti druzí jsou odporní a zavrženíhodní darebáci. Zato my jsme ti bohem vyvolení, jen my vyznáváme ty nejvyšší hodnoty. Sklon věřit, že naše skupina je lepší než skupiny jiné, nám lidem zůstal dodneška. Stále věříme, že jen my vyznáváme toho správného boha či prosazujeme ty nejlepší hodnoty a ideály – třeba svobodu, rovnost, bratrství, čistotu nebo morálku… Poláci 80% Poláků věří v boha. Zbytek jsou sice nevěřící, ale stejně občas chodí do kostela. Někteří nevěřící si nechají křtít dítě, ačkoliv církev nesnášejí. Dělají jen to, co se od nich očekává. Dá se to přirovnat k pokrytectví Čechů za normalizace. Někteří se připojili ke komunistické straně a předstírali, že ji podporují, aby měli klid. V Polsku existuje dokonce sociální fenomén, generace JP II (generace lidí papeže Jana Pavla II.) To jsou mladí lidé, kteří mají stejné křesťanské hodnoty. Podporují církev. Ale pak se v průzkumech zjistilo, že kondom považují za běžný antikoncepční prostředek. Prostě si z víry vybírají to, co se jim líbí. Poláci se cítí sice být statečnými, ale většina má problém najít v sobě odvahu být sami sebou. Takovými, jací doopravdy jsou. Bojí se, co by tomu třeba řekl soused, co si pomyslí. Život řady lidí je jen ilustrací toho, co se od nich očekává. Žijí tak, aby naplnili představy svého souseda. A přitom ty představy vůbec neznají. Posledních dvě stě let v Polsku, to jsou jen samá povstání. V Polsku je každý povstalcem, aniž by se čehokoliv účastnil. Poláci nemají takový strach ze smrti jako Češi, protože věří v nadpozemský ráj. Když se objevilo vážné podezření že první polští prezidenti Wałęsa a Kwaśniewski byli podezřelí ze spolupráce s komunistickou Bezpečnostní službou dostala přednost víra před hledáním pravdy. Kdyby se totiž skutečně potvrdilo, že oba prezidenti byli agenty, pro Poláky by to znamenalo naprostou katastrofu. Poláci totiž musí být vždy „hrdiny“. Musí být hezcí a šlechetní. A kdyby se něco takového potvrdilo, tak by to byla pro Polsko národní tragédie. Poláci se vyznačují po staletí nerealistickým furianstvím a přeceňováním vlastních sil, obojí mělo za následek obrovské národní ztráty. Jejich urputný antirusismus nenachází odezvu ani u Maďarů, jejich dlouhodobých spojenců. U Slováků, nebo Čechů nepřichází v úvahu polské štvaní proti Rusku vůbec. Nerozumí jim v EU nikdo, nadšeni jejich antiruským hujerstvím jsou možná Američané, kteří je za jejich patologický antirusismus občas pochválí popřípadě přijedou poplácat po ramenou jako naposledy prezident Obama. Ale to je tak všechno. Poláci mají tendenci stále k něčemu či někomu vzhlížet. S nadšením vyhlašují Rusku sankce protože „je to správné“ a taky to po nich Západ žádá, na odvetné ruské protisankce ale reagují bombardováním Evropské Unie žádostmi o finanční kompenzace. Češi Vnímání Čechů Poláky je označováno jako „Stereotyp Pepíka.“ Pro Poláky jsou Češi Precliczky, Wenclizcky, Pepiczky - ani jedna přezdívka není neutrální, všechny jsou mírně hanlivé, Čechy považují za vychcánky a za zbabělce. Na druhou stranu dle průzkumů jsou Češi pro Poláky nejoblíbenějším národem. Běžný Polák iracionálně pohrdá ,hloupými Pepíky‘ což je typické pro pohrdání nevěřících věřícími. Jako by si nevšimli, že Česko nejsou jenom knedlíky, pivo a Karel Gott. Jen málo Poláků nachází na Češích něco pozitivního. Například velkou toleranci či otevřený liberalismus který by tak marně hledali ve svém ultrakatolickém Polsku. Československo se průměrnému Polákovi vždy jevilo jako země selanky a anekdoty, země bez dramatických dějin, prostá patosu a tragiky. Masarykovo Československo bylo podle filozofa a teoretika Otevřené společnosti Karla Poppera „…pravděpodobně jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, jaké kdy vůbec existovaly...“ (Jen je trochu škoda, že o Masarykovi dnes není příliš slyšet dokonce ani v České republice.) Ultrakatoličtí Poláci to ale vždy viděli jinak. „Soused, co bolí víc než vyhřezlá střeva”, „Prušáci Slovanstva!” křičel polský tisk na adresu Československa v lednu roku 1919, v době Polsko-Československého konfliktu o Těšínské Slezsko. Když se prezident Beneš po mnichovském diktátu vzdal funkce prezidenta, ovládal polské kabarety skeč využívající znění jména jeho nástupce. Kabaretiér se ptal publika: „Byl Beneš – a co z toho bylo?” A než se někdo z hlediště ozval, s hraným smíchem odpověděl: „Há - cha! „Há - cha! „Há - cha!“ Masaryk, nemasaryk, Poláci vždy viděli Čechy spíše takto: „Češi v dějinách nikdy nebojovali za svou svobodu a v roce 1918 jim tato svoboda byla darována…. „Státní útvar, který Beneš a jeho druhové slepili násilím a historickými klamy, přinutili k životu v symbióze národnosti, Maďary, Slováky, Němce, kteří nikdy necítili žádné společenství s Čechy (významný, pro změnu maďarský spisovatel Sándor Márai). A co Češi? Česká religiozita se pohybuje okolo 20 % a patří k nejnižším v Evropě. Měli by se nad sebou zamyslet? Naopak,vůbec nic si z toho nedělají! Jak typické. „...Hlavní vlastností mého dědečka, otce, mou vlastní byla pasivita. Odevzdali jsme zemi Hitlerovi bez mrknutí oka. Co víc, byli jsme jedním z největších výrobců zbraní pro nacisty. Potom přišel komunismus a taky jsme ho přijali. Vy jste se bili bez ohledu na cenu. My jsme chtěli žít. Místo abychom manifestovali odpor a umírali, naučili jsme se proto dívat se na svět s odstupem a hystericky se smát vlastnímu osudu…“ (režisér Jiří Menzel) Václav Havel se dodnes těší nejen v Americe ale i v Polsku obrovské úctě. Havel kupodivu od začátku Poláky okouzlil. Proč? Byl totiž popřením polského stereotypu českého Pepíka! A přece byl odtamtud! Byl to Čech a Čechoslovák, ale polský romantismus v něm viděl „svého” hrdinu. Kolikrát jenom na něj někdo poukazoval jako na státníka, z něhož si lze brát příklad. Když svého času jako prezident přijel do Krakova, vzniklo heslo – neznámého autorství – „Havel na Wa¬wel!“. V tom byly obsaženy obdiv i závist. Bylo to nepochopitelné, ale bylo tomu tak. Prvním porevolučním českým prezidentem se stal intelektuál zatímco polským elektrikář. Co říci na závěr? Náboženská víra poskytuje lidem útěchu, přináší vysvětlení obtížně vysvětlitelných jevů, slouží k podpoře morálky a stávajícího společenského řádu. Náboženství je antidepresivum a příslušnost k náboženské skupině vám také definuje, koho máte nenávidět. Polští ultrakatolíci, si myslí, že nevěřícím chybí morálka. Tedy že ateista je špatným člověkem. Polákům k životu úplně stačí neštěstí. Jejich dějiny jsou proto kromě období Rzeczpospolity a radostně neradostné současnosti samým neštěstím. Sebeironie je v Polsku samozřejmě málo. Ironie podlamuje autoritu. Spousta lidí si navíc myslí, že nemohou být ironičtí vůči historii a vůči víře. Ironii proto prakticky nezná ani islám. Vlivem velkého rozdílu v religiozitě (ale taky z důvodu jiné historie a zcela jiné národní identifikace) je česká a polská národní mentalita značně odlišná. Českými přednostmi/nedostatky jsou hodně smíchu, hodně sebeironie, absence patosu, absence tabu, nulový strach z boha. A polské přednosti/nedostatky? Poláci berou svět i sebe sama příliš vážně, chybí jim sebeironie, jsou patetičtí, mají spoustu tabu a velký strach před bohem. A co je lepší? To už nechám na každém z vás:-) Zdroje: http://psychologie.cz/proc-verime/ http://www.atheistmemebase.com/tag/religious-fanatic/ http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=081&clanek=010809 http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-tema-reflexu/35138/cesi-ma-laska.html http://psychologie.cz/cesi-bez-boha/ http://zpravy.idnes.cz/s-gottem-a-bez-boha-03u-/zpr_archiv.aspx?c=A080111_161941_kavarna_bos www.necyklopedie.org