Když přijde zralý muž o práci, není to nic příjemného. Jeho život se zásadně změní a osobní priority také. Přijít o práci je ovšem jedna věc, ale státi se řádně nezaměstnaným věc druhá, jak poznal pan Pilný, ne zrovna jednoduchá.
Po neúspěšném pokusu stát se řádným nezaměstnaným elektronickou cestou vypravil se pan Pilný hned na druhý den na příslušný úřad. Poučen včerejším neúspěchem, způsobeným návalem podobně postižených spoluobčanů, vyrazil hned zrána, aby se vůbec dostal na řadu. Úřad otevírali v osm. Již před půl osmou, kdy dorazil, stála před vchodem úctyhodná fronta asi dvaceti čekatelů, v tuto chvíli ještě s dvoumetrovými rozestupy, což přidávalo frontě na majestátnosti.
Spořádaně se zařadil na konec a se zájmem sledoval okolí. Sešla se zde opravdu pozoruhodná společnost. Před ním postávala drobná, asi padesátiletá paní, schoulená do sebe, těkající smutnýma očima plaše po kolem procházejících chodcích, kteří spěchali do práce. V očích ji seděla nejistota a strach z toho, co nastalo a co ještě přijde. Vypadalo to, že je zde poprvé, tak jako pan Pilný.
Procházející zaměstnaní na frontu reagovali různě, někteří si čekající měřili pohledem, který vyjadřoval jistou nadřazenost (No co to je za lidi, tohle se mně stát nemůže!), jiní očima uhýbali, jakoby se za zde stojící styděli (Ne, na tohle se nechci dívat!). Další se tvářili, že nikoho nevidí (Co se tady pletou, šmejdi, spěchám!), hleděli na cestu skrz stojící nezaměstnané a spěchali někam dál za svým cílem.
Přicházeli další a další uchazeči o práci. Tu vidíme staršího pána ve velmi ošuntělém oděvu, jak rezignovaně zírá nikam. Není zde poprvé a již je smířen s tím, že ne naposled. Vedle něho stojí podsaditá mladá žena, obírající se svým potomkem v kočáru. Nemá ho kam dát, je na něj sama. Pro ni je celá akce již zautomatizovaný proces zajišťující aspoň základní obživu, jiný způsob možná ani nezná. Ji následuje početná skupina občanů všeho věku, zjevně velká rodina zahrnující tři generace. Vesele rozpráví a všichni se smějí, povídají, odbíhají a přicházejí. Jsou zde evidentně jako doma a již se těší na pravidelnou finanční injekci, sociální dávky. Za nimi postává flegmaticky mladá dívka s cigaretou a znuděně pozoruje okolí. Zdá se, že žije ve svém světě a realitu kolem sebe ignoruje.
Padla úřední hodina a brána se otevřela. Celkem spořádaně se čekající postupně přesunuli do chodby a stanuli před výtahem. K němu se vytvořila dlouhá fronta. Na výtah tu čekala starší paní s hůlkou, za ní stály dvě matky s kočárky a početná rodina výše zmiňovaných veselých občanů, kteří by se bez ohledu na věk vzhledem ke své hmotnosti a masívním řetězům a prstenům z těžkého kovu na svých tělech nejspíše do čtvrtého patra pěšky nedostali.
Pan Pilný vystoupal nahoru po svých, a jelikož nenosí masívní řetězy, celkem bez problémů. Tato akce zásadně změnila posloupnost ve frontě žadatelů. Rázem se ocitl na medailovém místě a šel na řadu jako třetí.
Jednání na úřadu bylo velmi příjemné, věcné a profesionální. Záležitost pana Pilného vyřizovala jedna z referentek, ale k jednání se dostavila osobně i paní vedoucí. Musela přece na vlastní oči vidět exota, který způsobil v jejich systému dosud nevídaný kolaps. Pan Pilný znovu vysvětloval, jak se to vše přihodilo. Dámy jen kroutily hlavou, zda je něco takového vůbec možné. Vždyť měly či mají v evidenci několik osob z ulice, ve které pan Pilný bydlí, a nikdy nenastaly žádné potíže. Ten tuto poznámku přešel bez povšimnutí. Jak by taky mohl reagovat na sdělení, které obsahovala, totiž jinými slovy: „Milý pane, tam od vás to dokázal správně vyplnit kdejaký pologramot, to by mě zajímalo, za co máte ten diplom.“ No, měla pravdu.
Aby odvedl řeč jinam, podotkl neobratně, že mu to ten program provedl i u druhého formuláře.
„Cože? U jakého formuláře? My tu máme od vás jen jeden.“
„Ale já jsem posílal dva, tak, jak je to v instrukcích.“
„Nic dalšího nám nedošlo, je mi líto.“
No, to bylo poněkud nebezpečné sdělení, protože druhý formulář byl potřebný pro přidělení podpory. A jak známo, bez peněz jde všechno hůř. Naštěstí pana Pilného den předtím osvítil sám bůh, neboť kopii odeslaných formulářů i doprovodného mailu měl s sebou.
Dámy na ty papíry nevěřícně zíraly.
„To přece není možné, vy jste to fakt poslal! A na správnou adresu! Jak je možné, že to tu nemáme?“
Jsou otázky, na které je odpověď opravdu neznámá. Pan Pilný měl jakousi hypotézu, kterou ovšem v zájmu zachování dobrých vztahů s úřadem pro jistotu dámám nesdělil. Obával se totiž, že registrační systém je opatřen řadou pojistek, které se mohou v rukách až příliš logicky uvažujících podivínů, jako je on, nepříjemně zvrtnout. Nelze vyloučit, že systém jej při opakovaném použití chybného evidenčního čísla vyhodnotil jako idiota a podání vyřadil. Kéž by. Byl-li však programátor šikovný, mohl takový případ přesměrovat na ten úřad práce, který je pro danou (zde sice nesmyslnou, ale to systém nepozná) adresu příslušný. Tam se pak budou úředníci nějaký čas potýkat s existující adresou, na které je uveden neexistující člověk, kterého nakonec najdou. A tak v dohledné době očekával pan Pilný předvolání na nějaký jiný úřad nebo rovnou na policii. Uvidíme.
Vše se nakonec v dobré obrátilo a veškeré formuláře byly opraveny a akceptovány. Pan Pilný se spokojeně prodral zástupy čekajících a odebral se řešit věci další.
Bylo totiž nutné v krátkém čase oznámit nově vzniklou situaci zdravotní pojišťovně. Zaslání doporučeným dopisem vyloučil jako první. Na poště byl v nedávné době a zjistil, že spotřebitelé nemohouce navštěvovat obchody nechávají si posílat poštou kde co a v množstvích nevídaných. Pošta je proto obsazena nejen zevnitř, ale i zcela obklíčena zevně. To nehodlal absolvovat.
Rozhodl se, že listinu odevzdá osobně v pojišťovně. Na stránkách pojišťovny si nalezl umístění úřadovny i hodiny pro veřejnost. Vydal se na místo. Budova tam byla, úřadovna také, ovšem beznadějně uzavřena. “Veškerá podání vhoďte do schránky“, hlásal nesměle malý nápis na zavřených dveřích úřadu. Učinil tak, děj se vůle boží. Uvidíme, jak to při jeho pověstném štěstí v jednání s úřady dopadne.
Na místo dorazil další abonent a marně se dobýval dovnitř. Na upozornění reagoval krátce: „Hajzlové! Jdu za ředitelem!“, pravil a odkvačil. O jeho dalším osudu není nic známo.
Proces zařazení do komunity nezaměstnaných byl tímto aktem završen. Jak vidno, jde o proces složitý a náročný, při jehož realizaci číhá řada nebezpečí. V extrémním případě nelze vyloučit, že dům, ve kterém žijete, vlastně pro některý úřad neexistuje, a ten vás elektronicky ubytuje někde, kde zcela určitě nejste. Člověk tak nakonec může mít pochybnost o své vlastní existenci. Nezbývá, než být stále obezřetný, a svoji existenci si pečlivě hlídat.
