Asi každý Čech ve zralém věku si dobře pamatuje, jaké to bylo, když se v roce 1989 otevřely hranice a najednou jsme mohli jet třeba do Vídně na Sacherdort nebo na Mariahilfestrasse pro fritovací hrnec.
Nová situace najednou otevřela dříve nevídané možnosti seznámit se s životem na druhé straně železné opony. Nachomýtl jsem se v té době v Kodani na krátké studijní cestě. Mimo pracovní program se nám naši kolegové snažili ukázat ve volném čase různé památky a zajímavosti Dánska a seznámit nás s životním stylem ve své zemi. Jedno odpoledne jsme vyrazili s naším průvodcem Jensem do obchodního domu.
Již na místě setkání na něm byla znát určitá nervozita, jejíž příčinu jsme neznali. Až před samotným obchoďákem to z něj konečně vypadlo.
„Víte, do vyšších pater jede výtah, ale jsou tam také pohyblivé schody. Umíte na nich jezdit? Víte, chce to trochu opatrnosti.“
Srdečně jsme se zasmáli a já povídám: „Jensi, samozřejmě! Víš, kdy byly v Praze instalován první eskalátor? V roce 1939, v obchodním domě Bílá labuť. To v Kodani podobný dům ani nestál.“
Hrozně se chudák styděl a další dva dny se nám omlouval za ten trapas. My jsme nad tím mávli rukou, no co, nemusí všechno vědět.
Podobné příhody se však opakovaly. Myslím, že to bylo v Anglii, kde se jistý domorodec snažil zjistit, odkud že jsem to vlastně přijel. Trochu si pletl Česko a Čečensko. A velice se divil, že nemáme moře.
„Tady má spousta lidí loď a plaví se po moři. To by se ti líbilo.“
Ve snaze trochu mu přiblížit historii střední Evropy a šířit slávu své vlasti jsem poněkud ukvapeně vyhrkl: „No vidíš, a bez českého vynálezu byste museli jen veslovat nebo mít plachetnici.“
„Cože? Bez čeho?“
„No, lodní šroub vynalezl můj krajan, Josef Ressel.“
Vykulil na mě oči, ale po chvíli se mu po tváři rozlil chápavý úsměv. Bylo mu to jasné. Jednak to, že lodní šroub nemohl vynalézt nějaký človíček z vnitrozemí divokého východního pralesa, jednak si byl jist, že takový vynález, jako většina jiných, musí pocházet z Anglie, a jestli ne, tak snad z Francie nebo přinejhorším z Německa. Stal jsem se v jeho očích nebohým Východoevropanem, zblblým totalitní propagandou, kterému není pomoci.
Došlo mi, že vysvětlovat mu, že vynález byl Resselovi ukraden jistým vídeňským Němcem a trvalo spoustu času, než mu bylo jeho prvenství přiznáno, je zcela zbytečné. A že činit osvětu na západ od našich hranic je poněkud nebezpečné, protože nakonec člověk může vypadat jako blbec. Pochopil jsem, že některé věci se nevyplatí. Vysvětlovat například francouzskému sedlákovi, že to, čím oře, vynalezli bratranci Veverkové, vám zcela jistě neprospěje.
Stal jsem se obezřetným. Ve Spojených státech mě pozval jistý důstojný a vzdělaný muž na večeři. Pochutnávali jsme si na místní specialitě, což byl veliký hamburger se spoustou dalších věcí. Kolega blaženě požíral obrovskou porci, pečlivě ukládal cholesterol a jiné prevíty do svého organismu a vedl oslavnou řeč na téma hambáč a jeho cesta z Ameriky do světa, na čemž dokládal genialitu amerického podnikatele.
Poučen z dřívějších zážitků jsem se jen usmíval a přikyvoval. Nemělo absolutně smysl vysvětlovat, že pán, který udělal z bezvýznamného bistra se skotským názvem a s karbanátky v housce světový řetězec, z jehož produktů úspěšně tloustnou lidi na celém světě, se jmenoval Kroc a pocházel z Plzně.
Jak to vypadá, nebyla jen totalitní propaganda o hnusném západním kapitalismu…
Byli naštěstí tací, kteří se s podobnými situacemi dokázali vyrovnat s nebývalou nonšalancí. V devadesátých letech zastupovala Československo, později Česko, v UNESCO jistá nesmírně vzdělaná a kultivovaná dáma, říkejme jí třeba Srnečková. Zasedala ve výboru, který se zabýval školstvím a kulturou.
Na jednom zasedání bylo dohodnuto, že zúčastněné země připraví podklady pro historickou studii o vzdělání dětí v jednotlivých zemích jdoucí do hluboké minulosti. Předsedající francouzský delegát, jistě absolvent Sorbonny, spokojeně shrnul základní parametry zadání, a pak se obrátil na paní doktorku Srnečkovou:
„U vás a dalších postkomunistických zemích bude nejspíše problém tak staré údaje shromáždit, ale mohu Vás ujistit, že jsme připraveni vám pomoci a pro případné problémy máme plné pochopení.“
Paní doktorka byla ovšem hrdá Češka (tehdy to ještě bylo in) a zcela věcně odpověděla:
„Buďte zcela bez obav, pane předsedo. My jsme vedli školní matriky dávno před tím, než vy jste začali dobývat Bastillu.“
Schůze tím byla ukončena a kolem paní doktorky od té doby chodili všichni v uctivém oblouku.
Už je to čtvrtstoletí, kdy se tyto příhody udály. Od té doby jsme se naštěstí plně zařadili do společenství vyspělých evropských zemí a požíváme plně rovnoprávné postavení vůči všem civilizovaným zemím, že …
… nebo je to všechno trochu jinak?
