Těžko říci, co vlastně přiměje zralého muže nejít na pivo, na fotbal nebo do divadla, ale sednout a psát blog. Snad potřeba něco sdělit, možná přátelé, nebo prostě chuť jen tak zkusit něco nového.
Tak tedy vylepí svůj ksicht do veřejného virtuálního prostoru a vcelku lehkomyslně začne produkovat texty, aniž by se nějak zabýval širšími souvislostmi.
Pak ovšem zjistí, že to, co plodí, někdo opravdu čte. A tu se najednou vynoří souvislosti, na které na počátku všeho ani nepomyslel.
Jde třeba po ulici svého města a vtom na něj vybafne nějaký pán: „A hele, dobrý den, vás já znám!“
„Prosím?“
„No jasně, to jste vy, já vás znám!“
„Ale promiňte, já opravdu…“
„No vy píšete ten blog, poslouchejte, posledně to bylo fakt dobrý, to mě pobavilo, tak pište dál!“
„Děkuji, to jsem rád, že jsem vás trochu pobavil.“
„Prima, tak pokračujte, na shledanou.“
Takové setkání samozřejmě potěší. Až časem se postupně vkrádá otázka, jestli všechna podobná setkání dopadnou vždy tak příjemně. Není totiž na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem.
Jindy se objeví kamarád a povídá: „Člověče, co to tam máš za fotku?“
„No svoji, cizí tam dát nemůžu.“
„Nějaká stará, ne?“
To je problém fotografií. Říci o fotografii, že stárne, je poněkud nepřesné. Pravý opak je pravdou. Stárne fotografovaný.
Nebo potkáte novináře. Novináře profesionála, který netuší, že ve svém volném čase lepíte texty do virtuálního prostoru.
„Nejradši bych to zakázal. Ty prevíti nám vlastně berou práci a kazí finanční poměry. Vždyť oni to dělají zadarmo! Jestli to takhle půjde dál, zajde novinařina na úbytě!“
„Jaký prevíti?“
„No přece blogeři a spousta dalších grafomanů, kteří píšou a píšou a tím nám likvidují řemeslo. Já nevím, kam to takhle povede.“
V takové situaci se opravdu nevyplatí chlubit se výší své karmy.
A tu se začnou vkrádat pochybnosti a úvahy o použitelnosti některých slov a vět. Jste-li příslušníkem majority, je třeba pečlivě vážit slova tak, aby pokud možno žádný z aktivistů minorit, placených zhusta z veřejných prostředků, nenalezl v textu formulaci, která by jej mohla popudit. To se, jak z mnohých příkladů plyne, nemusí vyplatit. Není proto vhodné používat některá slovíčka, jako je třeba černé, bílé, ženské, mužské, normální, kulturní, korektní a mnohá další.
Také doslovné překlady z cizích jazyků mohou způsobit potíže, příkladem může být německé der Zigeuner. Ostatně doslovný překlad pár slov z angličtiny se může stát velkým problémem i pro vrcholového politika. Tak zůstaňme raději u jazyka mateřského.
Nebo překlepy. Dejme tomu, že vaším námětem je smutná postava našich dějin, generál Gajda. Stačí malý překlep, místo G napíšete K a už jste v hledáčku nejmenovaných institucí, které vyhledávají na internetu podezřelé osoby dle užitých klíčových slov.
Bloger se postupně stává obezřetným a posiluje své sebeovládání. Nelze podlehnout všem svodům, který veřejný prostor přináší. Tak se zpravidla nevyplatí napsat jen tak, že některý politik je pitomec. Bez ohledu na míru relevance takového tvrzení lze očekávat různé nepříjemnosti, končící třeba u soudu. Ani sdělení, že produkt známé firmy je šmejd či nabízená služba vlastně podvod, nemusí zůstat bez následků.
Stal jste se prostě influencerem, tedy, zůstaneme-li u češtiny, vlivníkem či ovlivňovatelem, jak chcete. A to nemusí být vždy příjemné.
Být ve veřejném prostoru s sebou nenese jen hřejivý pocit úspěchu – ostatně všechna sláva, polní tráva, ale i jistou míru nejistoty. Bylo tomu tak ostatně vždycky. Nejspíše ze stejných důvodů se již v devatenáctém století jistý Emil Jakub Frida objevil na literárním nebi jako Jaroslav Vrchlický nebo Antonín Zeman jako Antal Stašek. Dokonce i vědci používali pseudonymy. Jeden ze zakladatelů moderní statistiky, William Gossett, podepisoval na počátku dvacátého století své články jako Student. V době, kdy po internetu nebylo ani vidu ani slechu. A ještě relativně nedávno vycházely prvotiny Vlastimila Vondrušky pod jménem Jan Anenský.
Zdá se, že revitalizace pseudonymu není tak docela od věci. Byl využíván, kam mediální paměť sahá, a svět se zase tolik za těch pár set let nezměnil. A lidé už vůbec ne. Hodil se tehdy a může se hodit opět. Obezřetnosti nikdy nezbývá. I dnes.
