'Položíme si otázku: “Co ten člověk právě teď potřebuje slyšet?” a pak promluvíme ze srdce.' Opakovala jsem si v mysli větu z knihy Mluvte! jako nějakou mantru stále dokola a dokola, abych si dodala špetku odvahy.
Přistoupila jsem k ni s upřímným úsměvem pokoušejíc se zakryt obavy z její reakce, a přitom jsem se marně snažila vzpomenout, kvůli jaké malichernosti spolu nevycházíme. Věděla jsem, že není špatný člověk. Proč by se s ní jiní kolegové jinak bavili?
Uběhlo spousta měsíců, kdy jsme se sotva pozdravily pokaždé, když jsme na sebe v práci náhodou narazily. Stal se z toho takový nehezký zvyk, který mne donutil k zamyšlení se, proč s ostatními kolegy tak ráda vedu přátelské rozhovory, ale jakmile se s ní střetnu, cítím napětí? Znáte to, ne všechny vztahy na pracovišti jsou ideální, ale pokud chceme, můžeme je obrátit v dobro.
Naší nejdůležitější volbou v životě podle stoika Epikteta je, zda se budeme zabývat věcmi kolem nás, nebo v nás.
Pošetilý moderní člověk za vše zlé viní druhé, za každou cenu chce změnit svět okolo sebe a ani omylem jej nenapadne upřímně se snažit vidět věci z hlediska druhého člověka. Bezpochybně věří ve svoji dokonalost a neomylnost, kdežto pohrdavě odmítá jakoukoliv životní filozofii. A přitom je to především člověk jednaadvacatého století honící se za hmotnými statky, jež se staly cílem jeho života, kdo si potřebuje určit životní filozofii, aby od života získal TO, co doopravdy potřebuje. A TO znamená prožít jak smysluplný, tak i naplňující život. Jednoduše řečeno, každý z nás si přece přeje žít dobrý život.
Se vztyčenou hlavou jsem se ji zahleděla do oči a pronesla slova zabalenou do něhy vycházející přímo z mého nitra, “Je mi líto, že spolu nevycházíme, C., proto bych ráda vše napravila. Pokud jsem někdy udělala nebo řekla něco, čímž jsem tě ranila, je mi to vskutku líto. V žádném případě jsem ti, C., nechtěla ublížit.” Načež jsem ji spolu s prosbou podala ruku, “Můžeš přijmout moji omluvu?”
Nikdy se za sebe, za své chování nemuset stydět, hučelo mi v hlavě po celou dobu, kdy jsem s napětím čekala na odezvu.
Zaskočená C. mým nečekaným postojem nebyla schopná jediného slova, ale úsměv na její tváří mi okamžitě prozradil příchozí úlevu na její duši.
Ne, nebylo to jednoduché, jelikož odvaha mne opustila na stokrát pokaždé ihned poté, co jsme se náhodou potkaly na chodbě, v kanceláři, v kantýně, v šatně… Promlouvání k sobě sama, kdo jsem a kým chci být, pomáhalo pomalinku navrátit odvahu ke mně zpět. Připomínání si pár pravidel: nekritizovat, nevyčítat, mluvit od srdce a nevynechat upřímnou omluvu, napomohlo formulovat slova, která posléze samovolně vyšla z mých úst tak sebejistě, že i já samotná jsem byla zaskočena úctou a pokorou vyznívající z omluvy. Ne, nebylo to jednoduché, ale stoji to za to, jelikož pocit radosti, který se vzápětí dostavil, přetrvává pokaždé, když na sebe narazíme a přátelský se spolu s úsměvem pozdravíme.
Pocit radosti je nádherný, tak proč jej dennodenně nedarovat lidem v našem okolí? Pocit radosti vždy toho druhého povznese na duši, vyčaruje úsměv vycházející přímo ze samotného srdce a dovolí projevit přátelskou něhu a lásku.
Je nezbytné chovat se dnes tak, jako kdyby to měl být můj poslední den na tomto světě, jelikož kdybych znala den a hodinu svoji smrti, jak bych pak asi žila? Každý den přijímám jako dar, který mi dává příležitost projevit k lidem, které na své pouti životem potkám, úctu, pokoru a vděk.
'Zatímco se těšíme ze společnosti svých milovaných, měli bychom se pravidelně pozastavit nad možností, že to jednou skončí. Pokud to neskončí jinak, pak naší smrti určitě,' stojí v knize Jak žít dobrý život a já se sama sebe musím ptát, “Jak chci, aby na mne lidé vzpomínali?”
