Síla, sebeúcta, odvaha

Lítost, strach, beznaděj, vztek, úleva. Přesně v tomto pořadí se vynořili na povrch bez zeptání, bez zaklepání, bez varování a zcela ovládli mou mysl, srdce, duši i tělo.   

Život se mi zastavil, ale ne kvůli mně samotné a chorobě, ale kvůli lidem okolo, jež mně zahrnovali lítosti, o kterou jsem neměla nejmenší zájem, jelikož mi pokaždé připomněla nepřízeň osudu, která zcela samovolně změnila mé osobní plány. Avšak to, že jsem se musela na chvíli zastavit a přehodnotit priority, vůbec nebylo to nejhorší. Nepříjemnou skutečnost jsem přijala jako příležitost k odpočinku, abych konečně nahlédla do svého nitra a uvědomila si, kdo doopravdy jsem, kam směřuji a proč. Měla jsem dostatek času, abych zjistila o sobě, že jsem daleko víc silnější i odvážnější, než jsem kdy předtím byla.

V jednom momentě mi začalo být líto, že jsem jediná, kdo sebe tak vidí, a i když jsem svým kamarádům, rodině a kolegům v práci dennodenně dokazovala, že jsem plná energie, nestačilo to, abych je dostatečně přesvědčila, že se nechystám umírat. A to mne ničilo. Boj s chorobou jsem zvládala na výbornou, zatímco boj s lidskými předsudky mne zvolna kácel na kolena. 

Dostavil se strach, zda vůbec někdo ještě někdy uvěří v mé schopnosti vzít zpět osud do vlastních rukou a řídit jej dle vlastní libosti. Dostavil se strach, že pro ostatní už navždy zůstanu tou nemocnou chuděrou, kterou je třeba neustále litovat, protože si mysleli, že jí v životě již nečeká žádná radost a to i přes to, že jsem stále měla chuť se smát. 

Nevěděla jsem kudy kam, a ani jak mám lidi okolo sebe přesvědčit, že to nejsem já, kdo je tady nemocen, ale oni, jelikož oni sami se za mne rozhodli, jak se cítím, jak se mi vede a jak se sama sebe vidím. Zavírali oči před skutečnosti a viděli jen to, co sami uznali za vhodné, zaslepení cizími předpoklady, zkušenostmi a domněnky. 

Zcela vůbec mne neposlouchali. Zcela vůbec mne neviděli. Zcela vůbec mne nevnímali. Připadala jsem si nebýt živá, jako kdybych byla nějaký duch, se kterým nelze do budoucna počítat, a proto jsem byla vyškrtnuta ze všech pracovních příležitostí, z důležitých rodinných rozhodnutí a přátelského veselí. 

A pak se ve mně něco zlomilo, kdy už jsem nemohla déle snášet lítost, o kterou jsem se neprosila, ale kterou mne všichni bez přestání zahrnovali. 

Stalo se to v práci, při obědě v kantýně, kdy mne opět kolegové obklopili, aby mi vyjádřili svůj soucit, zatímco já jsem si přála jen chvilku v klidu meditovat a načerpat tak trochu svěžího vánku pro mnou duši, mysl i srdce. Z ničeho nic jsem vyskočila na nohy a z plných plic, aby mne každý důkladně slyšel, rozuměl a jednou provždy pochopil, začala mluvit, “Štvete mne tou svojí lítosti. To vy všichni ze mne děláte nemocného člověka, kterého už vidíte v hrobě. A při té své zaslepenosti odmítáte vidět skutečnosti, že já sama nestojím o žádnou lítost, jelikož  se za nemocnou ani nepovažuji. A i když mi choroba vzala vlasy, tak mi zároveň dala sílu, sebeúctu a odvahu, které mi předtím chyběly,” a jako důkaz jsem si stáhla šátek z hlavy, který jsem si od toho momentu už nikdy neoblékla a bylo mi jedno, zda je svým vzhledem šokuji a jak se vedle mne cítí. “To vy jste nemocni, jelikož odmítáte vidět, kdo ve skutečnosti jsem. Stydím se za váš přístup.”

V kantýně zavládlo ticho. Chystala jsem se k odchodu, abych kolegům dopřála trochu klidu předtím, než se vrátí ke své práci, když v tom se ozval potlesk, který zvolná sílil, jak se postupně všichni přítomní k potlesku přidávali. 

Konečně jsem byla vyslyšena. Konečně jsem přestala být přehlížená. Konečně jsem byla vnímána. A konečně nastala úleva, jelikož všichni pochopili, že to jsem já, kdo určuje směr mého života, díky čemuž mi umožnili znovu se podílet na pracovních příležitostí, důležitých rodinných rozhodnutí a přátelského veselí, kdy se znovu od srdce mohu smát.