Prázdné fráze, prázdné řeči

Zazvonil telefon a já jsem ihned věděla, kdo volá a proč. Tiše jsem naslouchala rozhovoru, který netrval déle jak jednu minutu, abych posléze na zprávu, “Táta umřel,” reagovala bezcitným chladným, “Hmm, aha.”

Bylo mi sedmnáct a otce jsem znala pouze ze svatebních fotografií, ačkoliv bydlel ve vedlejším městě. Nikdy se za náma nepřijel podívat, neposlal dopis nebo alespoň pohled k Vánocům a nikdy jsme od něj nedostali dárek k narozeninám. Nezajímal se o nás. A kdyby neměl státem určené alimenty, které byl ze zákona povinen hradit, aby se vyhnul pobytu za mřížemi, vykašlal by se na nás úplně. Avšak pár let před jeho smrti měl problém splnit si i tuhleotcovskoupovinnost. Stačilo, aby poslal stokorunu a podle práva žena, které otec nehradil alimenty na dítě, nemohla podat ani obyčejnou stížnost. Takový byl tehdy zákon, všemi směry spravedlivý pouze pro muže, který jasně říkal, “No co, však on si svoji povinnost stokorunou jednou za tři měsíce splnil, tak co víc my bychom od něj chtěly?!”  Co z toho, že žena, která mu dala dvě zdravé dcery, strádá, aby si finančně z výplaty do výplaty dala rady? Nejdůležitější přece bylo jeho pohodlí, které mu zabezpečila jeho maminka, jež mu vyvařovala, prala a uklízela spolu s jeho nezkrotnou touhou po flaši.  

Zadávala jsem si otázku, “Co k němu mám cítit?” Necítila jsem zcela nic. Zanechal ve mne jen hlubokou nevyplněnou prázdnotu. A dokonce nastaly dny, kdy jsem byla vděčná, že spolu nežijeme. Žádná žena nechce mít po svém boku manžela alkoholika a už vůbec žádná dívka nechce žít spolu s otcem alkoholikem.

Otcovství, tak jak já jsem ho poznala, nemělo vůbec žádnou hodnotu, ale i přesto jsem si uvědomovala, že se v podstatě máme dobře. Nemusely jsme se dívat, jak nám mlátí mámu. Nemusely jsme strachy o holý život před ním utíkat a po nocích schovávat se někde v lese nebo po stájích. Nemusely jsme hladovět a nosit otrhané oblečením jen proto, že propil veškeré peníze v domácnosti. A po cestě ze školy domu nemusely jsme se třást obavami, co nás tam, kde bychom jsme se měly cítit v naprostém bezpečí, čeká. Měly jsme domov, kde byl klid, pokoj a mír a vždy tam bylo teplo. Nebyla jsem to já, tím dítětem, co raději toužil žít v dětském domově, aby poznal pocit sytosti, tepla, ticha a mnohdy i lásky, která se jím, na místo od vlastních rodičů, dostávala od naprosto cizích tet. 

Příliš brzy jsem poznala nedůvěru vůči mužské zodpovědnosti za rodinný život,  která se za mnou táhne jako dotěrná žvejka, co se na rozpáleném asfaltě přilepí na podrážku bot a každým novým krokem, kdy se vám bota lepí o chodník, vám dá o sobě protivně znát. 

Jenom samé sliby, přesvědčování a ujišťování o tom, jak on se změní, jak dá všechno do pořádku ihned poté, pokud mu dám ještě jednu šanci. Bla, bla, bla… Prázdné fráze, prázdné řeči, které ani jeden z mužů, se kterými mne osud spojil dohromady, nebyl schopen splnit, dodržet nebo mi dát jakoukoliv jistotu, že tentokrát se zaťatými zuby vydrží a vše dotáhne až do konce.  

Ať zvedne ruku žena, která zbožňuje po dvanáctihodinové směně přijít domu, umývat plný dřez špinavého nádobí a hádat se s přítelem, proč se celý den vyvaluje na gauči před televizorem na místo, aby po sobě uklidil nepořádek v kuchyni? Výmluva, “Když jsem ráno vstal, ten dřez nebyl prázdný, byl tam tvůj hrnek od čaje,” ve mne poprvé vyvolala nelibost k tomu lenivému primátovi. Kterou z nás bavilo by rozčilovat se, proč ani letos venkovní lavice není hotová k užívání, když vám ji přítel před třemi lety slíbil zhotovit? A to bez nadsázky. Opravdu jsem čekala tři roky, než jsem definitivně řekla, “Stačilo.” Čekala jsem čtyři roky na to, aby dospělý muž sebral odvahu a konečně se rozhoupal a učinit další krok v partnerském vztahu, což znamenalo dohromady se sestěhovat a začít spolu normálně žít. Měla jsem plné zuby těch našich společně strávených víkendů, jednou u něj a podruhé u mne, ale jinak hezký od sebe každý sám ve svém domě. Připadala jsem ji jako laciná děva, kdy jsem pochybovala, že ke mne chová jakékoliv city kromě těch, co skrýval v kalhotách. Byl to normálně svobodný muž bez závazků, tak kde byl problém?! Ale nejlepší ze všech mužů mého života byl první kluk. Nebylo mi ani dvacet let, ale on už pro mne naplánoval budoucnost, ve které jsem se měla starat o něj, jako o svého muže a otce našich pěti děti. Celý život jsem měla před sebou, kdy jsem chtěla studovat, cestovat, poznávat nové lidí a kultury světa, naplno se věnovat svým zálibám a získat zahraniční praxi. Zkrátka řečeno, sny o vdavkách a založení vlastní rodiny, kde bych skákala okolo pěti děti a manžela k tomu, nepatřily mezi těmi ani nej nej nejtajnějšími sny. 

Dnes se tomu směji, avšak tehdy jsem čelila děsivé panice, neustálého rozčilování se, proč je všude doma nepořádek, který jsem nezavinila, ustavičného zklamání z nedodržených slibů, steskem ze samoty a pláči z neopětovaných citů.

Doby, kdy manželství a posléze založení rodiny znamenalo nějakou společenskou povinnosti pro každého občana staršího dvaceti let, už dávno pominuly. Nemusíme se bát, že po nás budou kropit svěcenou vodu, aby z našich těl vyhnali ďábla nebo posílat do kláštera na převýchovu. Ale i přesto, pokud mladá žena po mnoha zklamání usoudí, že je pro ni lepší raději žít o samotě, než aby se hrnula do dalšího vztahu, ve kterém se nemá jak vyhnout zběsilé projížďce po horské dráze nevyrovnaných pocitů, jelikož jsou,bohužel,spolu s láskou neoddělitelně spojené, díváme se na ni mezi prsty, nebo i hůř rovnou z patra, za zády si o ni šuškáme nelibé zprávy a prstem si na ni ukazujeme, aby ani náhodou nedošlo k omylu, aby každý věděl, koho máme na mysli, “Podívej se, támhle jde ta divná, co si neumí udržet chlapa.” 

Ať už si lidé o mne říkají cokoliv, nezáleží na tom, jelikož jediné po čem toužím je žít v klidu, pokoji a míru všude tam, kde se cítíme být doma. Jsem svobodná a emancipovaná žena, která se umí zřetelně rozhodnout, co je pro ni správné a co od života chce, proto za všech okolnosti musí svůj osud pevně držet za otěže. A přesně tohle se druhým lidem na mne nelíbí, jsem jím trnem v oku a za všechny neshody a rozchody s muži viní zásadně jen a jen mne. Prosím, poslužte si. Nejdůležitější je, že pro jiné ženy, které se rovněž chtějí rozhodovat samy za sebe a žít si podle vlastních představ, sloužím jako příklad ženské síly, kdy NE zásadně znamená NE a ANO je ANO. 

Jen je mi líto každého muže, který kdy o mne projeví zájem, jelikož bude ho to stát spousta úsilí a trpělivosti, aby mne zbavil pochybnostech o mužské dominanci, lenivosti a zbabělosti, a jak nám ženám je dobře známo, přesně tyhle dvě vlastnosti mužům chybí.