Pocit radosti

“I can't complain,” je moje typická odpověď pro každého, kdo mne přivítá běžným anglickým pozdravem, "How are you?"                                                                         

Jak se naučit pozitivního myšlení? Stojí na obalech mnoha knih a my se po nich pokaždé vrhnáme s naději v záchranu, jako když se tonoucí chytá stébla trávy, když se na chvíli cítíme být smutní, jelikož nás okamžitě přepadne panika, že i my trpíme plevelní nemoci jménem deprese a myslíme si, že jediným záchranným lanem, jak se vyhnout ordinace psychiatrie je, najít smysl života, které nám tyto motivační knihy vnucuji. Nejednou jsem se musela zamyslet, zda skutečným cílem života je najít jeho smysl. Má život samotný vůbec nějaký smysl?

Od dětství se potýkám s negativně naloženou společnosti. Dospěli si stěžují, že jsou dospělými a musí chodit do práce. Děti si stěžují, že jsou dětmi, kterým dospěli pořád něco zakazují a přikazují a že se musí učit. Chudí si stěžují, že nemají víc peněz, a proto je život nebaví. Bohatí si stěžují, že už všechno viděli, všechno navštívili, všechno vyzkoušeli a zjistili, a že tady na zemi pro ně není už nic, za co by chtěli utratit své bohactví, a proto je život nebaví. Staří si stěžují, že mladí jsou jen bezduché ovce, které je snadné zmanipulovat a svést na vlastní stranu, jelikož odmítají následovat starší a tedy i zkušenější generaci svých rodičů či prarodičů. Mladí si stěžují, že staří lide je berou jako hlupáky bez vlastního názoru jen proto, že se rozhodli žít jinak a posvém nebo dokonce, že se rozhodli následovat skupinu lidí, kteří odmítají filozofii života západního i východního světa. A ti ostatní si pro změnu stěžují na počasí.

Jen nemocní mají skutečné právo vyjadřit své stížnosti a obavy, ale na místo toho z nich srší naděje, pochopení a útěcha pro druhé.

Již druhým rokem pracuji jako dobrovolník v místním hospicu St.Luke´s Cheshire Hospice, kde jednou týdně docházím, abych pár hodin strávila s pacienty, kteří nás zanedlouho opustí a pomohla jím zmírnit jejích utrpení tím, že při společném povídaní aspoň na chvíli zapomenou, kde jsou, co je zde přivedlo a jaká je jejích budoucnost. Namísto toho jsou to právě oni, kdo pomáhá mně cítit se potřebně a vnímat skutečnou radost, která se mnou přetrvává dlouhé pracovní dny.

Mohlo by se zdát, že hospic je pochmurné místo plné deprese, kde se již nikomu nechce žít, ale opak je pravdou. Snad, až když se člověk dozví kolik času mu ještě zbývá, teprve pak dostane skutečnou chuť objevovat, tvořit a žít podle vlastních představ, aniž by měl strach, že nenaplní něčí předpoklady. Teprve pak člověk nabere odvahu věřit vlastním hodnotám a chuť předávat je dál, aniž by se obával, že se mu někdo do tváře vysměje.

Každá návštěva mi dodává energii, jež mi pomáhá posouvat se dál a nebát se konců životních etap, o kterých delší dobu vím, že přicházejí. Naopak, umožni mi vítat nové začátky, jež s sebou nesou pozoruhodné výzvy a nebát se určit si další cíle.

Jak se tedy naučit pozitivně myslet? Odpověď je jednoduchá. Tohle se vůbec není třeba učit. Proč jsou pacienti hospicu radostní? Odpověď je rovněž jednoduchá. Jelikož sami se rozhodli být radostní, spokojení a někdy dokonce i šťastní.

Je to jen stav mysle a je jen a jen na mně, jak s ní budu pracovat a jaké pocity budu prožívat. K tomu, abych pocítila štěstí, je jen zapotřebí rozhodnout se, že teď a tady jsem šťastná, ať už se v mém životě děje cokoliv.

Avšak tato změna mysle nepřišla naráz. Předcházelo tomu šest měsíců meditace o tom, kdo jsem, kým chci být, ale především jaká chci být. Byla to především moje tužba, kdo se toužil bezdůvodně smát a cítit radost i v pět hodin ráno po cestě do práce. Kdo určil to hloupé pravidlo, že šťastní můžeme být jen o dovolené, nebo až tehdy, kdy dosáhneme úspěchu?

Od pacientů v hospicu jsem se naučila, že abych byla schopná prožívat radost a štěstí bezohledu na to, kde jsem, s kým jsem a co se okolo mně děje, v první řadě musím radost a štěstí rozdávat všem okolo sebe a to s úctou a toleranci k duši, která se v nás skrývá, bez nutkání měnit každého na potkání k obrazu svému. Pochopila jsem, že se počítá každý okamžik, kdy se rozhodnu cítit se šťastná a rozdávat radost všude tam, kde jsem. To je skutečný smysl života.

Dokonce jsem samou sebe nachytala, když jsem si poprvé uvědomila, že se usmívám od ucha k uchu a pociťuji štěstí i poté, co jsem strávila celé dny v naprosté samotě.