“Však ty vždy všetko lepšie umyješ ako ja,” argumentoval jsi s ironickým úšklebkem z gauče, na kterém jsi se celé dopoledne vyvaloval, jako tuleň na pláži líně vyhřívající se na sluníčku a já jsem v tu chvíli měla chuť
všechno to špinavé nádobí, co jsi dva dny sliboval po sobě umýt, naházet ti na hlavu. Když chceš žít jako prase, tak se přece musíš ve vlastní špíně s požitkem vyválet a ještě si u toho zvesela chrochtat.
Kolik slibů jsem dostala, “Zajtra to urobím, sľubujem,” tolik zklamání se dostavilo, “Prepáč, nestihol som, bol som príliš unávený."
Pamatuji si okamžik, kdy jsem namísto zbytečných řeči, které se opakovaly jako nějaký dotěrný reklamní slogan, “To by mne zajímalo, od kdy je celodenní válení se fyzický náročná činnost,” podívala se na tebe s povzdechem, který vyjadřoval kapitulaci. Avšak pro vlastní potěšení jsi můj ústupek vzal za špatný konec, kdy jsi se mylně domníval, že od teď budu vykonávat veškeré domácí práce sama bez jakýchkoliv nároku na tvoji součinnost. Proto, když jsem ti oznámila, že nemám sílu pokračovat v tomhle vztahu, byl jsi tolik překvapený, “Prečo sa chceš rozísť, keď všetko je v úplnom poriadku?” Opravdu bylo všechno v pořádku?
Upřímně jsi mne svoji reakci zaskočil a zároveň ujistil o správnosti mého rozhodnutí. ‘Jak je jen možné, že jsi si nevšiml všech těch varovných signálů?’ptala jsem se sama sebe v duchu, jelikož jsem neměla chuť s tebou zapřáhnout jakékoliv rozhovor, i když jsi seděl hned oproti mne. Už jsem zkrátka neměla sílu cokoliv si s tebou vyjasnit, vysvětlit, natož pak se hádat o jistém konci.
Leckterý psycholog by z nás měl nesmírnou radost, jelikož mohl by náš vztah předložit svým klientům nebo studentům jako příkladný vzor jednotlivých kroků při rozpadu dlouholetého soužití.
Začalo to celibátem. Pamatuješ si, jak jsem se od tebe odtahovala se znechuceným výrazem? Nevymlouvala jsem se na bolest hlavy, únavu z práce nebo náročné studium. Ne, nic z toho jsem nepoužila. Narovinu jsem ti řekla, že na to chuť prostě nemám, ale už jsem nedodala, že s tebou. Nemusíš se bát, nenašla jsem si za tebe náhradu. Jen jsem obden strávila dlouhou chvíli v koupelně s výmluvou, že si ráda čtu knihu ve vaně plné horké vody. Někdy jsem si tam opravdu jen četla knihu, ačkoliv od našeho rozchodu jsem tomu tak učinila sotva dvakrát.
Dnes si čtu knihy v obýváku, jelikož mám gauč jen sama pro sebe a navíc mne nevyrušuji žádné otravné zvuky vycházející z televizoru. Ten jsi si s sebou odnesl a já jsem se zapřísahala, že tak zbytečný krám pořizovat si nebudu, a tak si vychutnávám nádherné ticho, které umožní mé mysli zcela ponořit se do děje románu Podpis všech věci, kdy spolu s hrdiny procestuji celý svět, abych se seznámila s krásou botanické rozmanitosti v různých končinách na naší nádherně pestré Zeměkoule, aniž bych musela jediným krokem opustit teplo mého domova.
Živě si připomínám, jak jsi se mi vysmíval, že jsem frigidní, ale já jsem jen lhostejně pokrčila rameny. Bylo mi jedno, co si myslíš, proto jsem neměla nejmenší úsilí dokazovat ti pravý opak
Pokračovalo to zabráním si ložnice pro sebe s výmluvou, že ty se i tak rád díváš na Harryho Pottera dlouho do noci, a pak mne jen zbytečně rušíš a budíš a v důsledku toho jsem ráno naprosto nevyspalá. Další varovný signál, který jsi bral jako normální vývoj našeho vztahů, a přitom tě vůbec nenapadlo, že ložnici používám jako únik z našeho soužití, kde se na značnou denní dobu zamykám do vlastního světa. “Veď je toľko manželských párov s oddelenými spálňami,” nalhával jsi si a já jsem tomu byla rada.
Své plány, přání a touhy do budoucna nechávala jsem si pro sebe a s tebou jsem sdílela jen nákupní seznam a účet za elektřinu. Nevěděl jsi, že romány Dana Browna naplnili mne cestovatelskou touhou, abych na vlastní oči mohla odkrývat nádheru uměleckých děl, které ve svých románech tak neuvěřitelně úchvatně popisuje s důrazem na vědeckou spojitost.
Taky jsi nevěděl, že jsem se pro sebe rozhodla rodičem nebýt, jelikož život v Evropě za pár let vidím tragický, a i když to mnoha lidem připadá jen jako výmluva pro pohodlný život bez dítěte, přece jen své děti miluji natolik, abych je ušetřila utrpení hladem, žízni a přelidněnosti. Proto nad sobeckými obavami, že mi nikdo na stará kolena nepřijde popřát k sedmdesátinám, jen mávnu rukou a přemýšlím, jaký dort si k těm letošním upeču. Je mi jedno, jak moc v tomto životě budu trpět, jelikož mne na srdci hřeje, že se nebudu muset bezmocně dívat na své děti a vnuky, jak čelí hladomoru a všude přítomnému násilí. A to nemluvě o tom, co tvrdí vědci, že v dohledné době sedmdesát procent obyvatelstva bude nuceno podstoupit boj s rakovinou. Ne, tohle si nepřeji pro nikoho, kdo je mi blízko u srdci.
A možná k tomuto rozhodnuti i ty jsi mi pomohl dospět, jelikož ještě dnes nevěřícně kroutím hlavou nad tvým oznámením, ”Ak budeme mať dieťa, tak by som rád zostal na materskej,” řekl jsi z ničeho nic, když jsem přes obývací pokoj přecházela do kuchyně, abych jsi uvařila čaj, ale namísto toho zůstala jsem jen v půli pohybu zaraženě stát jako opařená slepice nechápajíc, kde se v tobě vzalo tolik drzosti připravit mne jako matku o nejhezčí léta strávená spolu s vlastním dítětem. Nato jsi bezohledně dodal, “Ty sa učíš a navyše máš lepšiu angličtinu, tak budeš mať aj lepšie platenú prácu a s dieťaťom bude sa nám hodiť tvoj vyšší plat.” Jen jsem převrátila oči v sloup a pomyslela si, ‘Spolu s jeho fyzickou i mentální lenosti zlenivěla i jeho důstojnost.’
Byla jsem si jistá, že s tebou děti mít nechci, jelikož jsem se obávala, že by jsi je kvůli své lenosti nechal celý den o hladu ve vlastní špíně, a jen by jsi čekal na můj příchod z práce, kdy bych se jako starostlivá matka postarala ne jen o pohodlí svých děti, ale i o to tvé. Pamatuješ si, jak jsi na mne z gauče nesčetněkrát křičel, “Keď už si v kuchyni prines mi kávu,” a přitom jsi vůbec nebral v potaz mé vysvětlení, že kávu nedělám? “Ale keď už si tam, tak ju urob.” Vím, mohla jsem být vděčná, že na mne nekřičíš, “Prinies mi pivo, stará.”
Ne, nebyla to moje vina, že jsi byl líný naučit se řeč země, ve které žiješ, proto jsem bez jakýchkoliv výčitek tvořila plán, jak se od tebe jednou provždy odstřihnout, abych už víckrát nemusela poslouchat komentáře o tom, jak všichni okolo tebe jsou beznadějní hlupáci, jelikož si s daným problémem v dané situaci vůbec nevědí rady s doprovodným komentářem, “Keď je prasaťu dobre, začne vymýšľať.” Vždy jsi každého kritizoval, jak mizerně žijí, jak zoufalým způsobem řeší své záležitosti a jak a kde by si mohl vydělat více peněz. Rozdával si svá moudra, aniž by tě o to kdy kdo požádal, s poučením, jak by jsi TY všechno rychlé a dokonalé vyřešil. V průběhu tvé průpovídky jsem se zaobírala představou, zda bych ti v garáži měla postavit řečnický pult, aby tvá slova u publika získala stejnou vážnost s jakou jsi je pronášel.
Přestala jsem naslouchala tvým slibům, jelikož už dávno jsem pochopila, že se jedná jen o prázdné fráze, Přestala jsem tě prosit, abys s sebou začal něco dělat, jelikož už dávno bylo mi jedno, co s tebou jednoho dne bude. Nehádala jsem se s tebou, jelikož už dávno jsem se rozhodla šetřit svou energii pro budoucí život bez tebe. Nezajímala jsem se, jak se cítíš poté, co jsi onemocněl, jelikož už dávno byl jsi mi jednoduše ukradený. Vím, nebylo to ode mne hezké. Všechny tyto varovné signály a mnoho dalších jen tak přehlížel jsi a vůbec jsi si nepřipustil, že bych ti jednoho dne mohla sbalit kufr.
No, co dodat, bylo mi s tebou krásně. Procestovali jsme překrásné Škocko, navštívili jsme mnoho nádherných pobřežních měst Anglie, byla jsem s tebou na rybách, i když mne to k smrti nudilo a do mé nedokonalé češtiny se mi stále nevědomky vkrádají slovenská slova a výrazy, aniž by mi to nějak zvlášť vadilo. “Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,” nádherné přísloví od našeho otce zakladatele, jehož skutečně pravdivý význam jsem si uvědomí, až po získání statusu emigranta.
Omlouvám se, že jsem si na základě tvé úvodní působivé výřečnosti zvolila příliš plytký pohár trpělivost. Škoda, že jsi mne neupozornil, že bych místo poháru mohla raději potřebovat kýbl. Pak bychom stále mohli být spolu.
