Každý krok se počítá

Kielder Forest, největší les Anglie o celkové ploše 650 km2 , který se svojí rozlohou do České republiky vleze 121 krát. Anglii nazývám mrtvou krajinou.

Snad až tady v Anglii jsem si uvědomila, jak ta naše soutěživost zdevastovala přírodu. Je to smutný pohled na hory bez lesů, o to víc smutnější je pohled na řeky bez ryb. Procházím se okolo toku Weaver, jenž je propojen uměle vytvořenými vodními kanály, po kterých se lze lodi dostat do řeky Mersey u Liverpoolu, jež ústí do moře. Nepamatuji si, kdy jsem tady naposledy potkala rybáře. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy potkala rybáře u jakékoliv anglické řeky. Důmyslně propracovaná sít kanálu ze všech kout Anglie v době rozvoje průmyslu zapříčinila vymření života v zdejších vodách.

Můj přítel Peter pokaždé pláče, když vzpomíná, jak jej děda učil chytat ryby, „Tak rád bych svým dětem předal to, co mne kdysi naučil děda, ale není kde.“

Honba za výdělkem je toho všeho příčinou. Anglický spisovatel Charles Dickens poukazoval ve svých románech na lidskou chamtivost a utrpení chudých v době průmyslu. Lze mu připisovat zásluhy za dobročinnost, která se v Anglii objevila ve vyšších společenských vrstvách vůči nižší třídě. Naučili jsem se brát každý život nade vše. Ale jen ten lidský. I když se mezilidské vztahy od dob Dickense změnily k lepšímu a my tak přistupujeme k sobě navzájem s úctou, na přírodu se zapomnělo. Škoda jen, že se Dickens o přírodu nezajímal. Možná by jej lidé následovali i v tomto směru a skupina Greenpeace nebyla by v době svého založení (v 70. létech 20. století) lidmi vysmívaná.

Je smutné, že muselo uplynout dalších padesát let, aby zdejší lide přestali členy skupiny Greenpeace nazývat hlupáky a začali se doopravdy starat o krajinu. Ikdyž stále tady žije spousta lidi pro něž práce a peníze jsou smyslem života, přikládají ruku k dílu alespoň v těch nejjednodušších činnostech jako je recyklace odpadů. Avšak v tomto směru nemají moc na výběr pokud nechtějí mít smetí všude doma. Recyklační systém v domácnosti byl zde lidem poprvé představen v roce 2003, kdy každá domácnost obdržela přinejmenším dvě popelnice (jednana běžný odpad, která je vyvážená v liché týdny a druhá na recyklační odpad, která je vyvážená v sude týdny). Sice to byl malý krok v porovnání všem těm škodám již napáchaných, ale jak se říká, někde se začít musí. Jsem ráda, že si anglická vláda uvědomila důležitost znečištěné krajiny, jelikož od toho momentu vystavěla početné větrné elektrárny a podílela se na dalších ekologických projektech. Například, lidé zde mohou zadarmo obdržet k vlastnímu užitku solární panely (financované vládou).

Byla jsem jako každá jiná dívka. Bydlela jsem ve velkoměstě a utrácela za zbytečnosti, na dálnicích jsem trávila celé dny, jen abych se dostala na druhý konec Evropy, a už vůbec jsem se nezajímala co a kolik toho sním a vypiju. Ale už tehdy jsem se zhrozila měst přeplněných auty a dálnice přecpané kamióny a nechápala jsem, jak jedná země může pojmout tak velké množství vozidel.

„Tady je snad deset aut na jeden meter čtvereční,“ postěžovala jsem si kamarádovi po tom, co jsem z práce opět přijela pozdě kvůli zacpané dálnici. Cestovala jsem do práce po dálnici z Liverpoolu do Winsfordu a přišlo mi to normální, jelikož každý spolupracovník trávil dlouhé chvíle v autě, aby se dostal domů. Nicméně přišel den, kdy jsem řekla, „stačilo“ a přestšhovala jsem se. Prostě jsem měla plné zuby toho každodenního cestování.

Ne, nebyl to takový ten náhlý zlom, když vás něco uhodí do nosu a vy si pak uvědomíte, co je pro vás důležité. Ne, tak to nebylo. Přišlo to pozvolna a postupně. Tím, že jsem žila tam, kde jsem pracovala, zjistila jsem, že auto k běžnému životu nepotřebuji. Všude mohu dojit pěšky nebo na kole, a když potřebuji něco vyřídit mám k dispozici internet a telefon. Anglie se před pár lety stála zcela on-line státem. Úřady, tak jak si je pamatuji z domova, tady neexistuji. Pobočky bank se všude naokolo ruší a upřímně řečeno nepamatuji si, kdy jsem naposledy vstoupila do budovy banky. I hypotéku jsem vyřídila on-line přes finančního poradce, kterého jsem ani jednou neviděla. Internet a telefon, tak to tady funguje, a tak to i za pár let bude fungovat i u nás doma.

Mamka se mně jednou ptala, „A jak si tam lidé vyřizuji doklady?“ Řešení je jednoduché - přes poštu. Pracovníci pošty prošli školením a dnes jsou to oni, kdo komunikuje se státním úřadem pro výdej dokladů.

Pár měsíců poté, co jsem se definitivně odstěhovala z velkoměsta, vstoupil do mně klid. Za ničím jsem se nehonila. Už nebylo žádné rychlé do obchodu, rychlé do práce, rychlé pouklízet, rychlé se sejít s kamarády, rychlé to a tamto. Na všechno jsem měla dostatek času, který mi umožnil přemýšlet o sobě a o tom, co je ve skutečnosti důležité, abych si mohla uvědomit, že to nejsem já na čem doopravdy záleží. Přestala jsem být sama pro sebe důležitá. Namísto toho jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem. A pak jsem to viděla. Čím více času jsem trávila v přírodě, tím více jsem začala toužit ji pomáhat.

Prošla jsem spousty zdejších hor. Hor bez lesů a zvěře. Prošla jsem spousty zdejších louk. Louk bez květin a včel. Procházela jsem se okolo spousty vodních toků, na kterých se promenádovaly labutě jako smutná připomínka, že i tady v zdejších vodách kdysi dávno byl život. A co ptáci? Jen křehotání racků nad mořem.

Vzdala jsem se auta, vzdala jsem se masa, vzdala jsem se drahých prázdnin u moře, vzdala jsem se nakupování zbytečnosti... Každý můj jediný krok, který činím na této planetě, prochází procesem myšlení, jak být co nejpřátelštější k přírodě. Naučila jsem kolegy recyklovat veškerý odpad, který vyprodukujeme. Naučila jsem je nic nevyhazovat a vše používat i do posledního zbytku. Můj manažer si myslí, že to dělám s ohledem na finance společnosti, avšak na těch mi nejméně záleží. A teď hledám cestu, jak balit naše výroky ekologický, abychom jsme se mohli vyhnout plastům.

Přeberte si to jak chcete. Třeba i jako, že chci lepší život pro budoucí generace lidi. Ve skutečnosti však chci jen uchovat život na zemi (flóra a fauna) po tom, co definitivně vyhyneme, jelikož flóra a fauna jsou to, co je na naší planetě to nejkrásnější. Rozhodně nikoho nenutím vzdát se svého pohodli. Jen doufám, že bych mohla jít někomu příkladem a učit lidi víc přemýšlet o přírodě, jelikož každý náš krok se počítá.

Jak jedno indiánské přísloví říká, „Až bude poražen poslední strom, až bude otrávená poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíme, že peníze se jíst nedají.“

„Každý si musí nají vlastní cestu, jak pečovat o krajinu,“ řekl mi jednou Peter na procházce podél řeky Weaver. „Nelze lidí do toho nutit.“

„A co když nebudou chtít?“ obrátila jsem se na něj s obávama.

Jednoho dne se vrátil domů a jen doufám, že ne do hor bez lesů a řek bez ryb, jak je nyní tomu v té mrtvé anglické krajině.