Je to jen strach, co nás brzdí

Konec lidské éry se nezastavitelně blíží a opravdu není na místě namlouvat si, že se nás to netýká, že tohle všechno je jen vzdálená budoucnost. Děje se to teď a tady. Jaká tedy čeká budoucnost příští generaci?

Vždy je mi úzko na duši poté, co vidím necitelný lidský přístup k přírodě. Když jsem se dnes parkem vracela domu z práce zahlédla jsem, jak postarší muž přímo před mým zrakem vyhodil bezohledně obal od sandwiche přímo na trávník bez zájmu na skutečnost, že jen pět metrů od něj byl odpadkový koš.

Globální oteplování je faktem, globální znečišťování je faktem, globální přelidněnost je faktem. Děje se to teď a tady. Jaká tedy čeká budoucnost příští generaci?

Za nějakých sto let lide všude na planetě budou žít stejným způsobem, jako dnešní lide v Indii. Tedy hladoví v chatrčích bez elektřiny a vody a ve všude přítomné špíně. Tohle je budoucnost, kterou připravujeme naším dětem, jelikož jsme sobci, a proto tvrdíme, že žijeme jen teď a tady, tak proč se starat o to, co nás i tak nepotká.

Vláda sice přijala jistá opatření, mezi nimi povinnou výměnu starých kotlů pro všechny domácnosti, ale i přesto víme, že tímto způsobem svět před lidským parazitem nespasíme. Je to jako kýkřik němého člověka volajícího o pomoc.

Musíme začít u sebe. Musíme se naučit CHTÍT rozumného využívání energii, musíme se naučit CHTÍT recyklovat náš odpad, musíme se naučit CHTÍT nakupovat potraviny s rozvahou (jen tolik, kolik jsme schopni sníst), musíme se naučit CHTÍT uskromnit se. A to vše s myšlenkou na nadcházející utrpení naších děti zapříčiněné egoistickým chováním dnešní, ale především minulé generace lidi.

Pokud naše děti doopravdy milujeme, uděláme pro ně vše, abychom je zbavili trýzně.

Za sebe mohu říct, že nevlastnění automobilu má spoustu výhod. Před třemi léty jsem se přestěhovala do města, kde pracuji, abych se mohla zbavit automobilu a snížit tak svojí uhlíkovou stopu. Ovšem tehdy jsem si neuvědomila, že spolu s automobilem se taký zbavuji vysokých výdajů s ním spojených. Ročně ušetřím víc jakL5 000, což v přepočtu je zhruba 140 000Kč. Zbavila jsem se poplatku povinné daně za využívání britských cest, daně za uhlíkovou stopu, povinného pojištěni řidiče a automobilu, povinné roční technické kontroly vozidla... Zbavila jsem se spousty starosti. Už se za volantem nerozčiluju a už vůbec mně netrápí, zda najdu místo k parkování. Jsem daleko pokojnější (a to jak doma, tak i v práci) a je to na mně znát. Na svět se usmívám a k problémům přistupuju s nadhledem. Každý problém přece má řešení. Tedy moje rozhodnuti zbavit se auta a snížit tak svojí uhlíkovou stopu má pozitivní dopad na mé zdraví. Nezaplatitelná výhoda. A to nemluvím o ušetřeném čase, kdy cesta z práce trvá pouhých deset minut pěšky.

Jedním jednoduchým rozhodnutím se i můj život sice stál jednodušší, ale o to vís spokojenější.

„Ale co naše děti? Museli by si zvykat na novou školu, nové prostředí a kamarády,“ argumentuji moji kolegové, kteří den co den do práce dojíždějí a mnohdy jím to zabere i víc jak hodinu. Věřte mi, děti se adaptuji do nového prostředí mnohem rychleji než dospěli, jelikož nad tím tolik nepřemýšlí.

Navíc v dnešní on-line době, kdy nám nákup pomalu dovezou až k posteli, kdy bankovnictví a státní správa plně využívají výhod internetu a my tak máme možnost vše vyřídit v pohodli přímo z domova, automobil se stál jen drahou zbytečnosti.

Abych se dál mohla vídat s mými přáteli, koupila jsem si kolo na lidský pohon a vždy, kdy máme chuť trochu poklábosit při kávě, vytáhnu kolo z garáže a příjemně si zacvičím. Další pozitivní dopad na mé zdraví.

Z vlastní zkušenosti tedy vím, když člověk CHCE podpořit životní prosředí, nehledá výmluvy proč, tak nemůže učinit, ale hledá způsob, jak se zapojit. A věřte mi, i ta nejmenší lidská činnost, jako je vyhození obalu od sandwiche do odpadkového koše, má ohromný význam a dopad na naší přírodu a s ni spojený budoucí život na planetě.

Dalajlama v knize Sila lidskosti popisuje vlastní cestu šetrného žití s pohledem na úctu k přírodě. Jeho přátele tvrdí, že dalajlama vždy klade důraz, aby se zbytečně nesvítilo v prázdné místnosti, i když je opuštěná jen na pár minut. Pro něj je důležitá každá ušetřená minuta nespotřebovaného proudu. Na utírání mokrých rukou použije jen jeden papírový ubrousek a sprchuje se jednou denně, ne déle jak pět minut, aby šetřil teplou vodou. Ohleduplný přístup k přírodě a planetě obecně se stál jeden z mnoha konceptů, na který klade důraz ve svých filozofických teoriích o životě.

Václav Havel ve své knize Projevy a jiné texty 1999 – 2006 popisuje nesmyslné putování kamionů napříč Evropou a ptá se, zda se doopravdy na naších stolech neobejdeme bez italského, francouzského nebo dánského sýra. Copak je doopravdy nezbytné, abychom svou chamtivosti za vyšším ziskem sýry vyrobené v naších továrnách posílali na druhý konec Evropy a podíleli se tak na nezvrátitelném dopadu klimatických změn?

To už je rovnou můžeme posílat na druhý konec zeměkoule. Nejsmutnější na tom je pravda, že ať už podniky za vypouštěni uhlíkové stopy do ovzduší zaplatí jakkoliv vysokou daň, čistější přírodu pro naše děti nám touto dani neodkoupí. Průmyslový škodlivý efekt na přírodu se již nikdy nedá zvrátit. A právě kvůli tomu nám naše překrásná příroda hyne přímo před očima. Milí podnikatelé, tím že do státní pokladny uhradíte daň z uhlíkové stopy si čisté svědomí nekoupíte.

Vždy je mi smutno, když zjistím, že lidé i přes veškeré odborné publikace o současném škodlivém prostředí na planetě zapříčiněné lidským zhoubným chováním, zavírají oči a odmítají si připustit fakt že to jsou dnešní děti, kteřé jako první pocítí efekt dominových kostek. Moje generace ještě přežije bez dramatického nastavení regulací vládou na zpomalení pádu dominových kostek. Ale jsou to právě naše děti, které pocítí hlad a žízeň. Stěží budou schopni práce v pokročilém věku, aby si mohli vydělat ještě pár drobných na uspokojení těch nejzákladnějších lidských potřeb, jelikož z důvodu přelidnění, sucha, vyhynutí hmyzu... potraviny, tak jak je známe dnes se stanou drahou záležitosti a jen ti šťastní lide, kteří obdrží budoucnost v podobě dobře placené práce budou si moci dovolit potraviny koupit.

Problematiku klimatických změn dokonale popisuje norská spisovatelka Maja Lunde, která ve svých románech Historie včel, Modrá a Kůň převalského zobrazuje dramatické osudy lidských hrdinů svých knih.

Konec lidské éry se nezastavitelně blíží a opravdu není na místě namlouvat si, že se nás to netýká, že tohle všechno je jen vzdálená budoucnost. Není. První část konce už je tady. Ano, ani mne se tomu nechce věřit a přeji si, aby lidstvo žilo přinejmenším dalších tisíc let. Ale v letě, kdy Evropu znovu zasáhnou zdraví ohrožující sucha si na má slova vzpomenete.

Ne, nejsem členkou podpůrné skupiny Greenpeace, ale uvědomuji si, že je na čase dát jím za pravdu, přestat se jím vysmívat a chovat se jako parazit, nýbrž na místo toho přiložit ruku k dílu.

Teď už opravdu je na čase začít konat.