Stal se zázrak – na Colours 2012 se vrátila hudba.

Přesně před rokem jsem tady na loňských Colours of Ostrava nenechal nit suchou (http://moucka.blog.idnes.cz/c/201187/Kam-kracis-hudebni-festivale-aneb-more-hudebni-nudy-na-Colours-2011.html).  Takže jsem jako lokálpatriot a člověk s trvalým absťákem po dobré hudbě s napětím očekával, s čím se festival blýskne letos. A byl jsem příjemně překvapen. Proto je mou povinností napsat pár slov i o letošním ročníku, abych vyvážil svou ostrou filipiku z července 2011.

IBRAHIM MAALOUF SE SVÝM COMBEMzdroj: Colours of Ostrava

Předně se festival přestěhoval z plně vytíženého spojeného areálu výstaviště Černá louka – slezskoostravské podhradí do opuštěného průmyslového areálu Dolních Vítkovic. Pro mě samotného změna ozvláštněná neb jsem v 80. letech na vysoké pece chodil brigádničit coby chudý student samoživitel (živící na studijích sebe sama). Prastará vysoká pec číslo 1 byla mým nejčastějším působištěm, plocha před odpichovou halou je nyní hledištěm jedné ze scén.  Vzhledem k tomu, že panoráma vítkovických vysokých pecí k městu neodmyslitelně patří, je tato změna smysluplná, dobrá a kontextově významná. Jestli se podaří tento areál zrekonstruovat a dát mu novou funkci stejně, jako se to povedlo s bývalým plynojemem, dnes galerií a koncertním sálem, získá Ostrava unikátní prostor a dá příklad celému světu, jak pracovat s brown fields. Díky této zásadní změně získal festival podstatně kapacitnější areál a návštěvníkům odpadl opruz neustálých prohlídek při přechodu z jednoho areálu do druhého.

Ale pojďme k tomu hlavnímu – k hudbě. O letošní dramaturgii musím říci, že se na festival vrátila žánrová a etnická pestrost, ubylo popíku, hip hopu a bezduché elektroniky. Opět se zde hrála hudba. Jestliže jsme loni nebyli v sobotu schopni zaplnit pomyslný itinerář ani po dvou hodinách usilovného poslechu ochutnávek, letos jsem měl za stejné dvě hodiny zakroužkovány zajímavé koncerty na celý festival a musel jsem řešit dilema známé důvěrně ze starších ročníků, který koncert upřednostnit v případech, že se časově kryly dva i více koncertů. Ve čtvrtek byl vrcholem koncert Kronos quartetu s Kimmo Pohjonenem a jejich projektem Uniko. Kimma mám v živé paměti z dosud nepřekonaného coloursovského zážitku - tria KTU. Přenesenou mám informaci o skvělém koncertu Vlasty Redla a koncertu skupiny Svjata Vatra. V pátek jízda pokračovala, kdy vrcholem pro mě byl koncert prostě úžasného Dana Bárty s neskutečnou Balcarovou Ilustratospherou v zádech, následovaný Tamikrest, epigony tuaregských Tinariwen a završený vokálním džezíčkem Bobby McFerrina včetně dramaturgií předznamenaného pozvání Dana Bárty na pódium. Sobota byl stíhací závod mezi pódiy, kdy jsem musel oplakat koncert Portico Quartet, protože jsme se nedostali do beznadějně přecpaného plynojemu. Nahradili jsme si to o několik hodin později koncertem libanonského jazzového trumpetisty Ibrahima Maaloufa tamtéž. Jeho čtvrttónová smršť se stala mým absolutním zážitkem letošních Colours a právem si vysloužil ovace ve stoje. A tak jsem, vzhledem k osobním preferencím, postrádal jen nějakou lahůdku divočejšího rázu typu již zmíněných KTU nebo finských Alamaailman Vasarat, ale to nijak nesnižuje kvalitu letošních Colours. Zdá se, že festival sám a jeho publikum se vzhledem na množství vracejích se hudebníků  stali v muzikantském světě pojmem. O Kimmovi už jsem mluvil a stejně se na festival vrátila Maria Franz, jen místo původních Valravn přijela s velmi zajímavou kapelou Euzen.

Kritiku letos sklidí povrchy ploch z vysokopecní strusky, na nichž neuvěřitelně trpěly nohy diváků. Ten, kdo to vymyslel, by na nich měl za trest dva dny stát a chodit po nich nejlépe za snížené viditelnosti (zákonitě pak trčící hrudky občas asymetricky nakročíte hranou chodidla – jauvajs), aby pochopil jaká nevyhnutelná muka platícím návštěvníkům uchystal. Druhým kritickým bodem byla oproti již tak povážlivému loňskému stavu ještě více zhoršená hygiena na Toi Toikách – humus na poblití. Ještěže existovaly čisté splachovací záchody v plynojemu.

A tak bych chtěl organizátorům poděkovat za letošní program, požádat je, aby minimálně udrželi tuto kvalitu,aby doladili těch pár nezvládnutých bodů a těším se naviděnou a hlavně naslyšenou na příštích, již dvanáctých, Colours of Ostrava.