Prevít rámec odkazů aneb emigranti a my ostatní

Při četbě článků blogerů a následných diskusí pod články nelze přehlédnout pravidelně se opakující názorový spor mezi Čechy, kteří prožili svůj život v zahraničí (emigranty nebo „zavlečenci“, jak vtipně pojmenoval Bolek Polívka plačící děcka, co nechtějí za tu českou hranici), a Čechy, kteří větší či menší kus života prožili v komunistickými ostnatými dráty obehnaném Československu.

Ano oni se nevyhli nepochopení po návratu z emigrace

Když pozoruji tento spor nelze si nevzpomenout na slavnou dvojici emigrantů. Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Tito dva giganti českého autorského divadla dokázali v humorné zkratce dýchat se svým národem. Svým vynálezem – forbínami  – zpracovávali aktuální témata a sál burácel smíchem, nadšením a porozuměním. Vzácný dar. Přišla druhá světová válka a oni, chtěli-li přežít, museli utéct. Zvolili si Spojené státy. Po prvních hubených letech byli najati americkou vládou do propagandistických služeb. V zahraničním vysílání rozhlasu glosovali svým vtipným způsobem českým posluchačům v okupované vlasti aktuální události. I zde jim pomáhal tehdy už vážně nemocný Jaroslav Ježek komponováním písní (konce války se bohužel nedožil).  Když se po válce vrátili zpět do Prahy (Werich dorazil první, Voskovec o poznání později), cosi se změnilo. Přestože byli v Americe svou myslí upnuti na domov, přestože byli pomocí rádiových vln v „kontaktu“ s rodnou zemí, jejich pokusy komentovat před oponou aktuální dění vyznívalo do prázdna. Sál mlčel. Voskovec tuto situaci neunesl a uchýlil se do druhé, ultimátní emigrace, aby se postupně v New Yorku svým herectvím vypracoval do elitní pozice „actor´s actor“, herce herců, na kterého chodili jeho kolegové, aby se přiučili, jak se má dělat velké herectví.  Werich zůstal v Praze, ale musel se svými Čechy absolvovat roky největšího komunistického teroru v první polovině 50. let, aby dokázal zase souznít se svým publikem. Paradoxně jej to umělecky vzdálilo od jeho souputníka Voskovce. Zůstali osobními přáteli, ale Voskovec nemálo kritizoval např. kolektivistické pojetí filmu Císařův pekař a pekařův císař. Co se to stalo, že jejich názory byly náhle tak odlišné? Ano, svou roli zde sehrála i cenzura a hranice možného v komunismem spoutané zemi, ale taky zde byl přítomen stejný faktor, který je během války odcizil jejich publiku.  Prožitá zkušenost. Je jiná u emigranta pozorujícího svou zemi z povzdálí a jiná u člověka, který je denodenně konfrontován s totalitním režimem.  V psychologii se tomuto jevu říká rámec odkazů. Percepce vnímání skutečnosti na základě  prožitých zkušeností.

A zde je zakopané jádro pudla v diskusních sporech emigrantů a zůstavších pod blogerskými články. Emigranti prožili svůj život v relativně svobodném prostředí, s přístupem k většímu množství pluralitních informací, měli možnost cestovat, poznávat jiné kultury a mnohotvárnost světa lidí.  Mnozí se také spálili po návratu do porevoluční vlasti v divokém řádění privatizujících bolševických hord, vrátili se do emigrace a na Česko a na Čechy definitivně zanevřeli. Ruku v ruce s tím lze občas pozorovat velmi ostrou nedůtklivost, jakmile se někdo ze starousedlíků otře kriticky o zemi, v níž emigrant zakotvil. Na jednu stranu je to chvályhodná snaha se takto odvděčit zemi, která uprchlíka přijala, na druhou stranu jsme občas svědky až neuvěřitelného zavírání očí před podloženou historií či kritickou interpretací současnosti. Taková řekl bych historická až nepoučitelná slepota někdy hraničící s ideologickou nebo propagandistickou indoktrinací.  Naproti těmto faktorům lidé, kteří žili své životy zde, měli přísun jednostranných informací a to je naučilo hledat si je jiným způsobem. Mezi řádky, v náznacích, v jinotajích se naučili dobírat pravdy nebo toho, co se pravdou jevilo. Nebo alespoň útěchy:  „Nejsi ve svém nesouhlasu sám.“ To nebylo málo.  Mnozí si taky vypěstovali nedůvěru. Nedůvěru k tomu, co vám říká vrchnost. Nedůvěru k oficiálním zprávám. Na chvíli jsme ji ve všeobecné euforii po rozlomení okovů odložili, ale obludná a stále se zhoršující realita nás rychle vrátila zpět na zem.  Nedostatek zkušeností ze světa jsme si začali chvatně doplňovat cestováním, kdy jako turisté, často jazykově nevybaveni, můžeme mnohdy získat povrchní a tedy nepřesný dojem z některých zemí a kultur, ale zaplaťpanbůh alespoň za to. A pochopitelně, že třídní dělení lidstva zanechalo v doma zůstavších Češích tendenci hodnotit věci černobíle bez ohledu na to, na které straně onoho třídního boje se nacházeli.

Bodem, kde máme rezervy na obou stranách je diskuse, což jak říká definice je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí. To je forma diskuse, kterou velmi obdivuji u Angličanů. Diskuse ostrá, přímá, ale neosobní, kdy diskutující pokud útočí pak jedině na tezi nikoli na jejího nositele. K tomuto je potřeba po staletí trvající kultivace, které se nám v našem prostoru pohříchu nedostalo a tak ani emigranti a jejich děti tímto uměním nevládnou.

A tak asi nadále budeme svědky názorových soubojů mezi například panem Olšerem  a panem Šimonem Achenbachem (dříve též diskuse s panem Novotným než překotvil na Centrum) a o pár řádů níže obsesivních útoků „diskutéra“ skrývajícího se pod nickem Obr Koloděj na téhož blogera.  Přesto bych se chtěl přimluvit, abychom se pokusili, když už nedokážeme sdílet pohled na věc s ohledem na rozdílnou percepci vnímání reality, abychom k sobě nepřestávali být slušní. Ono je snazší říci: „Pane, vy jste idiot“, než „Na základě těchto a těchto faktů chci podotknout, že váš názor se nezakládá na pravdě“. Ale zároveň si tím zjednodušováním role diskutéra zavíráme cestu k pochopení názoru toho druhého. A to je škoda, protože se ochuzujeme mnohdy o zajímavé úhly pohledu. A pravda je často ukryta pod tolika nánosy dezinformací  a propagand, že jen neotřelý směr myšlení ji může třeba i náhodně vynést na světlo.